ECLI:CZ:US:2023:2.US.2673.23.1
sp. zn. II. ÚS 2673/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2023 č. j. 25 Co 128/2023-286, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a K. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen ,,okresní soud") rozsudkem ze dne 12. ledna 2023 č. j. 0 P 38/2021-204 zamítl návrh otce na změnu péče nezletilých dětí J. a S. B., svěřením do střídavé péče rodičů (výrok I. rozsudku okresního soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II.).
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2023 č. j. 25 Co 128/2023-286 potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jimž byl zamítnut návrh otce na svěření obou nezletilých do střídavé péče rodičů a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerespektoval v řízení a v rozsudku judikaturu Ústavního soudu a ústavněprávní procesní požadavky pro rozhodování o svěřování dětí do střídavé péče. Soud zejména neprovedl řádně důkazy, přihlédl k neprokázaným tvrzením, a naopak jiné důležité skutečnosti důkazně opomenul. Některé provedené důkazy zhodnotil v zásadním rozporu se skutečností, potažmo tak učinil pouze na základě vlastní subjektivní představy o (ne)vhodnosti střídavé péče a jejích podmínkách.
5. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečně nezohlednily názor nezletilých dětí, které si střídavou péči přály, ani názor opatrovníka, podle jehož názoru je model strˇi´dave´ pe´cˇe souladny´ se za´jmy nezletilých deˇti´. Odvolací soud využil pro zjištění stanoviska dětí "OSPOD", který navrhoval střídavou péči na základě přání dětí. Odvolací soud však potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu. Rozhodl tak bez přímého slyšení dětí a bez ohledu na jejich stanovisko. Takový postup považuje stěžovatel za chybný.
6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že po rozhodnutí odvolacího soudu matka dětí stěžovateli oznámila, že se s dětmi bude stěhovat do jiného města. Na základě této skutečnosti, na kterou otec upozorňoval již v průběhu řízení, a kterou matka dětí označovala za nepodloženou, má stěžovatel obavy o možnost výkonu své rodičovské odpovědnosti.
7. Podle stěžovatele učinily obecné soudy nesprávný právní závěr ohledně změny poměrů, které má stěžovatel za prokázané.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně-právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů či jakým způsobem bude tento styk realizován, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. V návaznosti na uvedený požadavek minimalizace zásahů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, proč pro nezletilé nezvolily střídavou péči jako výchozí výchovný model. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturní závěry upřednostňující střídavou péči, nicméně důsledně neargumentuje, v čem mu současný model v jeho výchovné roli, jako otce, brání a v čem je pro nezletilé děti přínosnější variantou, než dosavadní způsob péče.
11. K námitce stěžovatele, že odvolací soud nepostupoval správně, když přímo nevyslechl nezletilé děti a neřídil se ani jejich stanoviskem zjištěným orgánem "OSPOD" Ústavní soud dodává, že je zřejmé, že odvolací soud byl při rozhodování se stanoviskem dětí seznámen a pečlivě jej vyhodnotil. Upřednostnění dosavadního funkčního nastavení péče však nezakládá nesprávný, natož protiústavní postup odvolacího soudu.
12. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti upozorňuje na stěhování matky s dětmi do jiného města, kvůli čemuž má pocit, že bude ohrožen výkon jeho rodičovských práv. Obec N., kam se matka s dětmi stěhuje, se však nachází necelých 10 km od města N. Takovou vzdálenost Ústavní soud nepovažuje za ohrožující vzhledem k výkonu rodičovských práv stěžovatele.
13. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Soudy rozhodovaly v souladu se základními právy podle Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že krajský soud na základě srozumitelně vyjádřených argumentů upřednostnil jiné řešení, než které preferuje stěžovatel, nezakládá opodstatněnost jeho námitek a nezakládá důvod k jinak výjimečnému zásahu Ústavního soudu.
14. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu