ECLI:CZ:US:2023:2.US.2735.22.1
sp. zn. II. ÚS 2735/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JPK s.r.o., se sídlem Jihovýchodní IV. 898/21, Praha 4 - Záběhlice, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2022 č. j. 30 Cdo 3339/2021-195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2021 č. j. 14 Co 152/2021-169 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2020 č. j. 10 C 58/2020-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o zaplacení 1 048 824 Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jí měla vzniknout tím, že osobní automobil značky BMW X5, jenž nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2010, byl usnesením Policie České republiky ze dne 16. 5. 2011 č. j. ORI-14262-34/TČ-2010-001178-6-NO vydán podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") německé pojišťovně Generali Versicherungen AG jako osobě, o jejímž vlastnickém právu k věci podle policejního orgánu nebylo pochyb. Stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení policejního orgánu byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. 1 ZN 3150/2010-28 jako nedůvodná zamítnuta. K podnětu stěžovatelky k podání stížnosti pro porušení zákona jí bylo dopisem ze dne 22. 3. 2021 sděleno, že ministr neshledal pro podání stížnosti důvody. Ústavní stížnost stěžovatelky byla usnesením ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 2436/11 odmítnuta pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které stěžovatelce právní řád poskytuje. Následná žaloba o vydání vozidla podaná u německého soudu Landgericht Munchen I byla rozhodnutím ze dne 1. 12. 2017 zamítnuta, což následně potvrdil i odvolací soud.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že zde není dán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb. Shledal, že stěžovatelkou tvrzený nesprávný úřední postup pojmově nemůže být odpovědnostním titulem, neboť stěžovatelka vytýká policejnímu orgánu, že nesprávně vyhodnotil naplnění kritérií postupu dle §80 odst. 1 trestního řádu, což je činnost, která přímo a bezprostředně vedla k vydání usnesení Policie České republiky ze dne 16. 5. 2011 č. j. ORI-14262-34/TČ-2010-001178-6-NO, jímž bylo rozhodnuto o vydání vozidla německé pojišťovně. Současně nejsou naplněny ani podmínky pro existenci druhého odpovědnostního titulu - nezákonné rozhodnutí, neboť nedošlo ke zrušení rozhodnutí, což ostatně ani stěžovatelka netvrdila. Obvodní soud se rovněž zabýval otázkou existence škody jako další podmínky odpovědnosti státu, když uzavřel, že i v případě, že by odpovědnostní titul byl dán, by bylo nutno žalobu s ohledem na nesplnění podmínky vzniku škody odškodnitelné státem na straně stěžovatelky zamítnout. O škodu totiž nejde tam, kde sice v souvislosti s výkonem veřejné moci došlo ke vzniku újmy na jmění, ale poškozenému (stěžovatelce) současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby "pro tentokrát", aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Stěžovatelka požadovala po převodci vozidla náhradu škody, která jí byla způsobena vyplacením finančních prostředků za odcizené vozidlo, nicméně toto řízení sama ukončila zpětvzetím žaloby, neboť uvěřila příslibu prodávající, že na ni převede byt, k čemuž však následně nedošlo. Rovněž co do nákladů řízení vynaložených stěžovatelkou v souvislosti se soudním řízením v Německu stěžovatelka ani netvrdila, že by tyto náklady uplatnila po prodávající, když toto řízení byla nucena zahájit proto, že na ni převedla vozidlo, jehož nebyla vlastníkem a které bylo odcizené. Proto by dalším z důvodů zamítnutí žaloby byla její předčasnost. Pro úplnost se vyjádřil rovněž k otázce příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem, resp. rozhodnutím, a uzavřel, že v případě škody tvořené hodnotou vozidla, jakož i škody tvořené náklady na právní zastoupení a náklady hrazenými protistraně v řízení vedeném v SRN, došlo k přetržení příčinné souvislosti.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a následně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Plně se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že předmětná rozhodnutí nejsou nezákonnými rozhodnutími dle §8 zákona č. 82/1998 Sb. Ve věci tak nebyla dána základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky s odkazem na §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy podmínky zákona č. 82/1998 Sb. vyložily způsobem, kterým vyprázdnily ústavně zaručené právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Tvrdí, že obecné soudy vybočily z judikaturou vymezených mantinelů, když dovodily, že odpovědnost České republiky za škodu způsobenou stěžovatelce vydáním usnesení policejního orgánu a usnesením státního zastupitelství by mohla být dána pouze tehdy, pokud by tato rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Obecným soudům vytýká, že zcela pominuly, že stěžovatelka využila proti usnesení policejního orgánu dostupné opravné prostředky s tím, že rozhodnutí o opravném prostředku vykazuje prvky svévole, neboť nerespektovalo, že kupní smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku, který nabytí od nevlastníka připouštěl za předpokladu, že byl nabyvatel v dobré víře (§409 ve spojení s §446 obchodního zákoníku). Zrušení usnesení policejního orgánu a státního zastupitelství se stěžovatelka domáhala i u Ústavního soudu, který však její stížnost odmítl a odkázal stěžovatelku na občanskoprávní řízení o určení vlastnického práva k automobilu s odůvodněním, že usnesení policejního orgánu není rozhodnutím, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému vozidlu. V této souvislosti poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe Ústavního soudu. Konečně stěžovatelka tvrdí, že usnesením policejního orgánu, kterým byl automobil vydán do Německa, byla stěžovatelka připravena o ústavně zaručené právo domáhat se ochrany svých práv (vlastnického práva k automobilu) v řízení o určení vlastnického práva před soudy České republiky (a ocitla se tak v nevýhodném procesním postavení před soudy v Německu, kde musela prokazovat důsledky českého práva, resp. českého obchodního zákoníku umožňujícího platný převod vlastnického práva nabyvateli v dobré víře).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Bližší podrobnosti upravuje zákon č. 82/1998 Sb., jenž v §8 odst. 1 stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Soudní praxe vymezila určité výjimky, kdy lze připustit odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, aniž by takové rozhodnutí bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1534/18 ze dne 13. 6. 2019 (N 113/94 SbNU 346); nález sp. zn. III. ÚS 2201/10 ze dne 11. 4. 2013 (N 53/69 SbNU 73); nález sp. zn. II. ÚS 2159/11 ze dne 23. 2. 2012 (N 39/64 SbNU 455), ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08].
11. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná. Obvodní soud shledal hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby to, že není dán odpovědnostní titul, když vyloučil, že by se mohlo jednat o nesprávný úřední postup policejního orgánu, resp. státního zastupitelství, neboť postup policejního orgánu při hodnocení naplnění kritérií §80 odst. 1 trestního řádu přímo a bezprostředně vedl k vydání usnesení Policie ČR ze dne 16. 5. 2011 č. j. ORI-14262-34/TČ-2010-001178-6-NO, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se vozidlo vydává německé pojišťovně. V úvahu tedy přichází pouze odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že stěžovatelka proti usnesení policejního orgánu brojila stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. 1 ZN 3150/2010-28, kterým byla stížnost stěžovatelky zamítnuta jako nedůvodná. Následná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 2436/11 odmítnuta pro předčasnost, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje. Protože nedošlo ke zrušení či změně tvrzeného nezákonného rozhodnutí, jakožto odpovědnostního titulu, nebyl naplněn nezbytný předpoklad odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. S právními závěry obvodního soudu se plně ztotožnil i městský soud a po podaném dovolání i Nejvyšší soud. Městský soud současně doplnil, že soud v odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad rozhodnutí se zákonem či judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, rozsudek ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013). Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud, který v napadeném rozhodnutí neshledal dovolání přípustné pro řešení otázky, zda je předpokladem pro úspěšné uplatnění náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno i v případě, kdy se poškozený nemůže zrušení objektivně nezákonného (nesprávného) rozhodnutí domoci, neboť shledal, že při jejím řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud zohlednil judikaturou vymezené případy připouštějící odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno či změněno a uzavřel, že tato judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť stěžovatelka využila svého práva podat stížnost proti usnesení policejního orgánu, která byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a nebylo zjištěno, že by u těchto usnesení byla deklarována nezákonnost.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, obecné soudy vysvětlily, z jakého důvodu nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jíž se stěžovatelka domáhala, když hlavním důvodem zamítnutí žaloby byla neexistence odpovědnostního titulu, tedy zrušeného nezákonného rozhodnutí. Z hlediska ústavnosti tyto závěry obstojí. Nad rámec je třeba uvést, že ani jiné posouzení věci by nemohlo zvrátit zamítnutí žaloby na náhradu škody, neboť i přesto, že neexistence odpovědnostního titulu byla hlavním důvodem zamítnutí žaloby, nelze též přehlédnout skutečnost, že obvodní soud neshledal naplnění ani dalších předpokladů odpovědnosti, tj. existenci škody a příčinné souvislosti. Pokud jde o samotnou existenci škody, s ohledem na subsidiární odpovědnost státu je pro úspěšné uplatnění odpovědnosti státu dle zákona 82/1998 Sb. žádoucí primární uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobám, které se na úkor stěžovatele obohatily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelka domáhala vydání věci proti německé pojišťovně před německými soudy, avšak nebyla úspěšná. Obvodní soud v rozsudku též konstatoval, že stěžovatelka na jednání soudu uvedla, že se žalobou domáhala úhrady škody po prodávající, která na ni převedla vozidlo, jehož nebyla vlastníkem, kterou však následně (pod příslibem prodávající převést na stěžovatelku byt) vzala zpět. Dle obvodního soudu by tak nebyl dán ani další předpoklad pro odpovědnost dle zákona 82/1998 Sb. a žaloba by musela být pro předčasnost zamítnuta. V neposlední řadě obvodní soud neshledal naplnění ani poslední podmínky, tj. existenci příčinné souvislosti.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu