ECLI:CZ:US:2023:2.US.2755.23.1
sp. zn. II. ÚS 2755/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2023 č. j. 5 Nt 306/2023-47, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "ředitel věznice") ze dne 29. 6. 2023, č. j. VS-141641-2/ČJ-2023, bylo rozhodnuto, že stěžovatel se umisťuje do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Podle odůvodnění vydal ředitel věznice toto rozhodnutí na základě vyhodnocení vnějších a vnitřních rizik a doporučení odborné komise podle §6a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody převyšující 3 roky za úmyslnou trestnou činnost a tím nejsou splněny podmínky pro umístění do oddělení s nízkým nebo středním stupněm zabezpečení. Ve výkonu trestu je stěžovatel poprvé.
3. Stěžovatel následně podal návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, který městský soud napadeným usnesením zamítl. Rozhodnutí ředitele věznice shledal zákonným a odůvodněným. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, a to za úmyslnou majetkovou trestnou činnost (resp. pomoc k jejímu spáchání). Skutečnost, že byl stěžovateli uložen trest na samé spodní hranici zákonné sazby, nemá na rozhodnutí o zařazení stěžovatele do konkrétního oddělení vliv. Vyměřený trest odráží jak hrozící následek, tak společenskou škodlivost daného jednání. Stěžovatel byl odsouzen za to, že jako advokát pomohl jiné advokátce zfalšovat závěť ve snaze způsobit oprávněné dědičce škodu přesahující 28 000 000 Kč. Zařazení stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení odpovídá nejen textu právních předpisů, nýbrž i jednomyslnému doporučení odborné komise. O změně zařazení bude možné rozhodnout na základě nového vyhodnocení vnějších a vnitřních rizik.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že před vydáním rozhodnutí ředitele věznice (a ani poté) s ním ve výkonu trestu nikdo nevedl rozhovor pro účely tohoto rozhodnutí. Ve výkonu trestu je přitom stěžovatel poprvé v životě. Přesto byl umístěn do oddílu s nejpřísnějším zabezpečením, a to bez dostatečného odůvodnění. Zcela formálně a s obecným odůvodněním následně rozhodl rovněž soud v napadeném usnesení. Ani z jednoho rozhodnutí nevyplývá, z jakých důvodů nemůže být stěžovatel zařazen do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Argumentace pouhou výší trestu je zjevně nedostatečná a neodpovídá ani textu právních předpisů, ani starší judikatuře, podle níž se před 30. 9. 2017 rozřazovali pachatelé do různých stupňů věznic. Podle stěžovatele jeho případ odhaluje slabiny nové právní úpravy, která vyústila v systémové umisťování vězňů do přísnějších podmínek oproti minulosti. Navíc tím dochází k přesunu soudní pravomoci podle čl. 40 odst. 1 Listiny na ředitele věznice. Proto by podle stěžovatele měl Ústavní soud stanovit pro tuto rozhodovací činnost určité meze. V opačném případě je podle stěžovatele zbytečné, aby právní předpisy připouštěly možnost zařazení vězně do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Odsouzený nemůže splňovat podmínky lépe než stěžovatel v dané věci. Věznice i soud rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž není ani zřejmé, z jakých podkladů vycházely. Tím v podstatě paušálně vyloučily aplikaci §6a odst. 8 vyhlášky, který nemá povahu nějaké výjimky, nýbrž pravidelného korektivu. Stěžovatel zároveň namítá neakceptovatelnost argumentace o možnosti snížení rizik, neboť ta byla již při nástupu do věznice v podstatě nulová. Zařazení na oddělení s vysokým stupněm zabezpečení stěžovatele konkrétně omezuje v dostupnosti zdravotní péče (§51 a 52 vyhlášky) a v možnosti pracovního uplatnění ve výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení neexistuje (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 949/20), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do sféry ukládání trestu, nýbrž jeho výkonu (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 544/18 či usnesení ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2852/17). V ní zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1280/22).
9. Podmínky pro zařazení odsouzeného do konkrétního oddělení stanovuje zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška. Podle názoru Ústavního soudu se městský soud (jakož i ředitel věznice) od textu a smyslu obou předpisů nikterak neodchýlil, nota bene v míře vyžadující zásah Ústavního soudu. Námitky stěžovatele představují zčásti polemiku se způsobem, jakým jsou oba předpisy ustáleně interpretovány a aplikovány (např. zpochybnění vztahu obecného pravidla a výjimky nebo snahu o prosazení z ničeho nevyplývající zásady "v pochybnostech ve prospěch odsouzeného") a zčásti dokonce snahu o prosazení vlastní (a podle názoru stěžovatele lepší) penitenciární politiky státu, které však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Nad rámec již uvedeného považuje Ústavní soud za nutné odmítnout námitku porušení čl. 40 odst. 1 Listiny. Trest byl stěžovateli uložen rozhodnutím soudu se znalostí právní úpravy vykonávací fáze trestního řízení; stěžovateli se navíc soudního přezkumu výkonu trestu dostalo právě napadeným rozhodnutím. Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci. Skutečnost, že stěžovatel učiněný závěr městského soudu odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
11. Závěrem Ústavní soud připomíná, že z hlediska charakteru spáchané trestné činnosti nelze konečně také nepřipomenout znaky vysoké společenské škodlivosti stěžovatelova trestného jednání (mezi nimiž lze například uvést zneužití právního vzdělání, postavení advokáta, hrozící vysoké škody, jednání v téměř intimní a mimořádně důležité sféře dědického práva).
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu