ECLI:CZ:US:2023:2.US.282.23.1
sp. zn. II. ÚS 282/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Žáka, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 16 Co 107/2022-198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. prosince 2021 č. j. 47 C 74/2020-153, a s ní spojeným návrhem na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížnosti domáhá zrušení nadepsaných rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel dále spojil návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která zní: "Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby."
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel pronajímal dvěma fyzickým osobám (dále jen jako "nájemci") byt. Po ukončení nájmu stěžovatel nájemcům odmítl vrátit jistotu ve výši 50 000 Kč a přeplatek z vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu za rok 2019 ve výši 11 973 Kč. Odůvodnil to tím, že nájemci byt podle něj nepředali v řádném stavu a po neúspěšné výzvě k nápravě byl nucen škody na bytě nechat opravit, za což vynaložil částku přesahující 76 000 Kč (včetně ušlého nájemného). Nájemci v reakci na postoj stěžovatele podali u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na zaplacení celkové částky 61 973,73 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel nárok odmítal s odkazem na započtení své pohledávky vůči nájemcům. Nalézací soud konstatoval, že stěžovatelem provedené započtení není určité (některé nárokované "opravy" podle soudu nebyly důvodné ve smyslu zákonných požadavků či obsahu předmětné smlouvy o nájmu), proto jeho pohledávka není způsobilá k započtení a rozhodl o vyloučení posuzování nároků stěžovatele do samostatného řízení. Žalobě následně napadeným rozsudkem vyhověl, a to včetně náhrady úroků z jistoty za dobu, po kterou jistotou disponoval stěžovatel. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadený rozsudek prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž v poučení uvedl, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a ústavní stížnost. Ta byla usnesením ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2254/22 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity není oprávněn posuzovat ústavní stížnost v situaci, kdy bylo ve věci rozhodováno obecným soudem o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 Cdo 2891/2022-235 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Stručně odůvodnil, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky, z nichž ani jeden nepřevyšoval částku 50 000 Kč, přičemž na základě ustálené judikatury dovolacího soudu není rozhodné, že nároky byly uplatněny v jednom řízení, ani že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jelikož přezkum pohledávky započtené stěžovatelem nalézací soud vyloučil k samostatnému řízení, rozsudkem ve věci samé o ní rozhodováno nebylo. Poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání tudíž bylo správné.
4. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá pouze rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, této strategii plně odpovídá rovněž titulní strana ústavní stížnosti. Námitky stěžovatele lze shrnout do dvou okruhů. Zaprvé je stěžovatel přesvědčen, že soud prvního stupně nesprávně vyložil procesní úkony stěžovatele a neměl vylučovat jeho protinávrh (započtení) k samostatnému řízení. Zadruhé se stěžovatel vymezuje proti tomu, že mu obecné soudy uložily zaplatit žalobcům úroky z u něj uložené jistoty ve výši průměrné výše úroků z úvěrů stanovené Českou národní bankou. Pokládá za absurdní, aby pronajímatel musel nájemcům platit tak vysoký úrok za prostředky, které plní funkci zajišťovacího nástroje řádného výkonu povinností nájemce. Takový postup zákona v podstatě činí institut jistoty nepoužitelným. Pokud by bylo možné citovanou část §2254 občanského zákoníku skutečně vykládat tímto způsobem, navrhuje zrušení předmětného ustanovení pro jeho neústavnost. K přípustnosti ústavní stížnosti se stěžovatel nevyjadřuje.
5. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně o Ústavním soudu. Jednou z takových podmínek je dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tuto podmínku posuzovaná ústavní stížnost nesplňuje.
6. Stěžovateli se dostalo v rozsudku odvolacího soudu poučení, že podání dovolání proti rozsudku není přípustné. Stěžovatel se s obsahem poučení dle všeho neztotožnil a dovolání přesto podal. Zároveň napadl rozsudky nalézacího a dovolacího soudu ústavní stížností. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, proč zvolil tuto procesní strategii. Pokud by totiž podal jen ústavní stížnost, mohl v ní brojit jak proti (údajně) nesprávnému poučení, tak i věcnému obsahu rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud by tuto (výhradní) ústavní stížnost nemohl odmítnout pro předčasnost, neboť po účastníku nelze požadovat, aby "nevěřil" poučení obecného soudu a před podáním ústavní stížnosti byl nucen v rozporu s poučením opravný prostředek podat (srov. např. nález ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19). Nicméně v okamžiku, kdy stěžovatel přes znění poučení dovolání podal, postavil Ústavní soud do situace, ve které nebyl oprávněn ústavní stížnost věcně přezkoumávat. Zároveň ale Ústavní soud vysvětlil, že odmítnutím ústavní stížnosti pro předčasnost stěžovatel neztrácí možnost ústavněprávního přezkumu, neboť "nebude-li srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení" (bod 9 citovaného usnesení).
7. Stěžovatel však v "nové" ústavní stížnosti opět zvolil jinou procesní strategii. V rozporu s "doporučením" Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II. ÚS 2404/19 rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit nepožaduje, kasace směřuje pouze proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu. Tento postup ovšem nelze připustit. Podáním dovolání stěžovatel vymezil další průběh řízení a ústavní stížnost se poté logicky měla vymezovat primárně proti obsahu posledního rozhodnutí v přezkoumávaném řízení, tj. právě odmítavému usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel nemůže podání dovolání ignorovat, řízení bez dalšího jakoby vrátit zpět v čase a znovu napadnout ústavní stížností toliko rozsudky, u nichž již kogentní zákonná dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti dávno uplynula. Pro úplnost Ústavní soud dodává, stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě (opožděný). Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu má akcesorickou povahu, není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání. Odpadá tím současně základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (viz usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95). Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení §2254 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu