ECLI:CZ:US:2023:2.US.2837.22.1
sp. zn. II. ÚS 2837/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Špaňára a MUDr. Ivy Špaňárové, právně zastoupených JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 22 Cdo 2795/2021-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021 č. j. 54 Co 36/2021-211 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2020 č. j. 43 C 273/2018-165, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Terezy Chalupníkové, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé jsou na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2013 vlastníky pozemku p. č. X1 v katastrálním území Kunratice o výměře 649 m2, který nabyli od Hl. m. Prahy za kupní cenu 6 050 999 Kč. Pozemek je zapsán v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV X2. Vedlejší účastnice je vlastnicí sousedních pozemků p. č. X3 a p. č. X4.
Stěžovatelé se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali zřízení nezbytné cesty ve prospěch shora uvedeného pozemku p. č. X1, a to přes uvedený pozemek p. č. X3 a p. č. X4.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo o žalobě stěžovatelů rozhodnuto tak, že se zamítá. K podanému odvolání rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že odvolací soud založil svůj rozsudek na posouzení čtyř právních otázek, z nichž by každá sama o sobě mohla vést k zamítnutí žaloby. Shledal, 1) že žalobci si nedostatek přístupu způsobili z hrubé nedbalosti, 2) že ze strany žalobců nebyla prokázána stavební připravenost, 3) že škoda na nemovité věci žalované převyšuje zřejmě výhodu nezbytné cesty a 4) že přístup k pozemku žalobců lze zajistit i jinak, a to za použití §1022 o. z.
Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu se dále podává, že dovolatelé ve vztahu k jedné ze shora uvedených otázek (3) nedostáli předpokladům přípustnosti dovolání, jež jsou vymezeny v §237 o. s. ř. Tímto svým postupem tak stěžovatelé neotevřeli Nejvyššímu soudu možnost věcného přezkoumání odvolacího soudu jako celku, neboť i v případě, že by byla právní argumentace stěžovatelů v ostatních otázkách opodstatněná, nemohlo by to ovlivnit výsledek sporu. Je tomu tak proto, že by bylo lze žalobu zamítnout pro stěžovatele v dovolání nenapadenou právní otázku. Dovolání tak bylo ze strany Nejvyššího soudu považováno jako celek za nepřípustné.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
V souvislosti s projednávanou ústavní stížností považuje Ústavní soud za podstatné především, jak se Nejvyšší soud vypořádal s přípustností dovolání vůči rozsudku odvolacího soudu. Ze shora uvedeného vyplývá, že tento považoval dovolání za vadné, a to ve vztahu k jedné ze čtyř právních otázek, jejíchž posouzení bylo pro rozhodnutí věci podstatné. Za účelem posouzení toho, čeho se stěžovatelka v dovolání domáhala a ve vztahu, k jakým otázkám formulovala jeho přípustnost, si Ústavní soud vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 4. Z něj mimo jiné zjistil, že závěry Nejvyššího soudu stran nepřípustnosti dovolání lze s ohledem na obsah dovolání považovat za přiléhavé. Ústavní soud proto konstatuje, že v tomto ohledu v rozhodnutí Nejvyššího soudu nespatřuje žádné pochybení a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti stran nesprávného posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ničeho nenamítají a zaměřují se toliko na věcně-právní povahu případu.
Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva, pokud stěžovatel efektivně nevyužil opravný prostředek dovolání. Stěžovatelé sice v projednávané věci dovolání podali, ale podmínky jeho přípustnosti nevymezili tak, aby na jeho využití bylo možné nahlížet jako na efektivní. Za tohoto stavu věci, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, je třeba považovat ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze za nepřípustnou.
Ve světle řečeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu