ECLI:CZ:US:2023:2.US.2849.22.1
sp. zn. II. ÚS 2849/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem, sídlem Staré náměstí 67, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. července 2022 č. j. 22 Co 129/2021-354 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. února 2021 č. j. 8 P 60/2017-244, 4 P a Nc 432/2018, ve znění opravného usnesení ze dne 12. března 2021 č. j. 8 P 60/2017-251, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a 1) M. O., zastoupené JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem, sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, 2) nezletilého L. O. a 3) nezletilého M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 0 Nc 4036/2017-48, 8 P a Nc 29/2017, okresní soud svěřil oba nezletilé vedlejší účastníky - L. a M. O. (dále jen "děti") - do asymetrické střídavé péče rodičů - stěžovatele (dále i jako "otec") a vedlejší účastnice M. O. (dále jen "matka"). Stěžovatel podal dne 9. 7. 2018 návrh na změnu úpravy rodičovské zodpovědnosti, a to tak, aby okresní soud svěřil děti do pravidelné střídavé péče obou rodičů. Matka v reakci na to požadovala svěření dětí do své výlučné péče. Okresní soud usnesením ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 P 60/2017-87 řízení přerušil za účelem, aby si rodiče pravidelnou střídavou péči vyzkoušeli; otec navrhl pokračování řízení dne 13. 2. 2019.
3. Dne 18. 2. 2021 rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že se děti svěřují do péče matky a otec je povinen na výživu každého z nich přispívat částku 2 500 Kč měsíčně od 1. 8. 2019 (výrok I); dále rozhodl o nedoplatku výživného (výrok II) a lhůtu k placení výživného stanovil od okamžiku doručení rozhodnutí (výrok III). Své skutkové závěry učinil okresní soud na základě důkazů několika zprávami orgánu sociálně-právní ochrany dětí - města X (dále jen "OSPOD"), posudkem znalce z odvětví psychologie a jeho výslechem, zprávou krizového centra, zprávou školního zařízení a opakovanými výslechy rodičů. Okresní soud dovodil, že v průběhu řízení začaly děti otce odmítat a odmítají jej i nadále; v době vydání rozsudku se již dlouhodobě nacházejí v péči matky. Objektivně se nepodařilo zjistit důvod takového odmítání, a to ani znalcem z odvětví psychologie. Dle znalce děti uvedly, že je otec "bouchnul"; neuváděli obavu či strach z otce, tento zážitek v nich však vytvořil blok. Na rodiče bylo - zejména ze strany OSPOD - opakovaně apelováno, aby situaci řešili ve spolupráci s odborníky; matka byla ochotna spolupracovat, otec však terapii odmítal, když dokonce uvedl, že ji nechce, nepotřebuje a nepotřebují ji ani děti. Dle okresního soudu bylo zjevné, že rodiče nejsou schopni vyřešit vztahy mezi otcem a dětmi sami a bez odborné pomoci nemůže dojít k obnovení tohoto vztahu, a tudíž ani k vzájemným stykům. Okresní soud uvedl, že nijak nezpochybňuje citový vztah stěžovatele k dětem, nelze však přehlédnout, že se stěžovatel chová způsobem, který nesvědčí o jeho vcítivosti a respektu k jejich potřebám; opakovaně se domáhá kontaktů s dětmi, přestože tyto situace bývají pro ně zatěžující a děti je špatně snáší, což se odráží i na jejich vztahu k otci. Taktéž konstatovat, že stěžovateli chybí náhled na vlastní chování, nepřiznává žádnou chybu na své straně a vinu svaluje na matku, OSPOD a soud; po ostatních žádá řešení nastalé situace, sám však pro změnu k lepšímu nečiní nic. Okresní soud proto uzavřel, že střídavá péče již dlouhou dobu nefunguje, neboť rodiče spolu nekomunikují, děti nejsou s otcem v kontaktu a odmítají se s ním stýkat; děti proto svěřil do péče matky, jež se o ně již dlouhodobě stará.
4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. V řízení o něm krajský soud dospěl k závěru, že oba rodiče mají odpovídající výchovné kompetence i kladný vztah k dětem, nejsou však schopni bez odborné pomoci vyřešit problematický vztah dětí s otcem ani svůj vzájemný konflikt; je přitom v zájmu dětí i otce, aby se jejich vztah obnovil, aby se spolu stýkali a aby se otec podílel na výchově. Krajský soud proto nařídil rodičům i dětem účast na rodinné terapii.
5. Ze zpráv psychologické ambulance Mgr. Lucie Hornové krajský soud zjistil, že děti zprvu při setkání s otcem vyjadřovaly značnou úzkost, jež sice v průběhu sezení postupně mizela, i nadále mají však potřebu otce "potrestat"; děti jsou v přítomnosti matky uvolněné, v přítomnosti otce naopak v napětí a zejména mladší z chlapců odmítá být s otcem o samotě. Psycholožka taktéž uvedla, že si stěžovatel postoje dětí odmítá připustit, nevnímá je realisticky, viní z nich matku a sbližování cestou menších kroků považuje za nepřijatelné. Uzavřela, že jediným reálným řešením je ponechat děti v péči matky a počkat, zda samy nedospějí k zájmu o otce; násilná změna by vedla k psychickému traumatu. Matka i OSPOD se závěry psycholožky souhlasily a navrhly potvrdit napadený rozsudek okresního soudu. Stěžovatel je označil za neprofesionální a tendenční ve prospěch matky, což navrhl prokázat zvukovými nahrávkami terapeutických sezení. Krajský soud však důkaz neprovedl, neboť stěžovatel pořídil nahrávky v rozporu se zákonem; zejména přihlédl k okolnosti, že Mgr. Hornová stěžovateli výslovně sdělila, že nesouhlasí s pořízením nahrávek, a nesouhlasila ani s provedením důkazu.
6. Krajský soud posléze dospěl k závěru, že v posuzované věci nastala natolik podstatná změna poměrů, jež odůvodňuje upravit formu péče o děti. Za tuto okolnost označil jednoznačně odmítavý postoj dětí ke kontaktům s otcem, který vylučuje pokračování střídavé péče; tento postoj děti projevily nejen slovně, nýbrž i nenaučitelným způsobem v rámci arteterapie. Krajský soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o odborných závěrech Mgr. Hornové, včetně toho, že nucení dětí do styku s otcem jim může způsobit trauma; pokud otec odmítá odborné závěry i postupné obnovování vztahu s dětmi, je namístě děti svěřit do péče matky, v níž se nachází již téměř tři roky. Názor, že by pro obnovení vztahu s dětmi postačovalo, aby byl stěžovatel s nimi nějakou dobu o samotě, je podle krajského soudu pouhou stěžovatelovou iluzí. Tento postoj ve spojení s odmítáním alespoň počáteční asistence u kontaktů s dětmi, vedly krajský soud k závěru, že není namístě upravit ani styk stěžovatele s dětmi. Krajský soud shledal rozsudek okresního soudu věcně správným, napadeným rozsudkem však jeho výrok v zájmu větší přehlednosti změnil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
III.
Argumentace stěžovatele
7. První okruh stěžovatelových námitek směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů. Ty dle stěžovatele nemají oporu v dokazování, nýbrž vycházejí pouze ze subjektivních vyjádření matky, která jedná v rozporu se zájmy dětí a která ukončila střídavou péči zcela bez příčiny. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zveličily problematickou komunikaci mezi rodiči, aniž se zabývaly její příčinou a aniž navrhly opatření pro zlepšení. Argumentuje, že obecné soudy neprovedly výslech dětí a i přesto dospěly k závěru, že děti jednoznačně odmítají kontakt se stěžovatelem; pro takový závěr neexistuje žádný důkaz. Zprávu psycholožky Mgr. Hornové považuje za tendenční, nepravdivou, vnitřně rozpornou a úmyslně poškozující jeho osobu; zpochybňuje přínos a objektivitu tzv. arteterapie. Namítá, že krajský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu zvukovou nahrávkou terapeutických sezení, přestože tato byla použitelná podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Je přesvědčen, že se role psychologů obecně přeceňuje a že sám psychologickou pomoc nepotřebuje. Vyjadřuje i nedůvěru stran působení OSPOD a obecných soudů, jež všechny považuje za zaujaté.
8. K právnímu hodnocení stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly §907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; přes výslovnou deklaraci, že dbají práva dítěte na péči obou rodičů, pak ve skutečnosti popřely i §907 odst. 3 občanského zákoníku. Odůvodnění rozsudku krajského soudu považuje v tomto směru za "výsměch". Závěr, že důvodem pro nesvěření dětí do střídavé péče je jejich odmítavý postoj ke kontaktu s otcem, považuje za nepřesvědčivý. Má za to, že v posuzovaném případě byla splněna veškerá kritéria, jež obecné soudy musí podle judikatury Ústavního soudu zvažovat při rozhodování o svěření nezletilých do střídavé péče; v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21. Vyjadřuje rozhořčení nad absencí úpravy styku s dětmi; nedovede si dle svých slov představit, že bude nucen soud žádat o styk, jenž bude stanoven v rozsahu jednoho dne v týdnu a pod dohledem psychologa.
9. Konečně stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná, neboť v nich zcela chybí úvaha, proč je zvolené uspořádání pro děti nejlepší a že děti byly v rozporu se svým nejlepším zájmem zcela připraveny o otcovský element. Obecné soudy se nijak nezabývají tím, jak by mohla péče fungovat, nýbrž se zaměřují jen na údajnou vinu stěžovatele. Sám je přitom názoru, že mu nelze klást k tíži jeho reakce ve vyhrocených situacích ani okolnost, že se odmítá podrobit odborné pomoci, jež nepřináší výsledky.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval krajský soud, okresní soud a matku, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
11. Krajský soud se vyjádřil dne 20. 12. 2022 tak, že předně odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí. Vyslovil své přesvědčení, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z řádného a dostatečného dokazování; k námitce stran neprovedení důkazu zvukovou nahrávkou rodinné terapie odkázal na body 18 a 19 rozsudku. Co se týče námitek týkajících se údajného porušení práva stěžovatele na péči o děti a styk s nimi a údajného splnění předpokladů pro svěření dětí do střídavé péče, odkázal zejména na bod 24 rozsudku. K tomu dále uvedl, že za rozhodující nepovažoval nalezení viny jednoho z rodičů, nýbrž poměřoval práva rodičů s nejlepším zájmem dětí, jejichž psychický stav, resp. postoj k otci, rozhodně není standardní. Upozornil, že sám stěžovatel v ústavní stížnost uvádí, že "se nechce podrobovat pomoci, která nepomáhá" a že "mu jsou dávány k tíži jeho reakce". Stěžovatel se sice nařízené rodinné terapii podřídil, nerespektoval však doporučení Mgr. Hornové; k tomu blíže odkázal na bod 17 rozsudku.
12. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2022 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že v posuzované věci provedl podrobné dokazování, včetně znaleckého posudku. Uvedl, že střídavá péče dlouhodobě nefungovala a děti stěžovatele odmítaly; objektivní důvod tohoto stavu nebyl zjištěn, stěžovatel však nebyl ochoten situaci řešit ve spolupráci s odborníky. Soud nezjišťoval názor dětí přímo, neboť s nimi opakovaně hovořil OSPOD i znalec, děti byly útlého věku a okresní soud je nechtěl zatěžovat osobní účastí při jednání za situace, kdy byly stavem v rodině nepochybně dlouhodobě stresovány a nebylo možno vyloučit ani případný konflikt.
13. Matka v podání ze dne 22. 12. 2022 setrvala na svých předchozích vyjádřeních, jež v průběhu řízení před obecnými soudy činila opakovaně. Vyjádřila lítost nad konfliktní situací v rodině; uvítala by nápravu, ta však předpokládá v první řadě změnu postoje stěžovatele. Odkázala na zásadu vigilantibus iura scripta sunt s tím, že bdělým je rodič, jenž chápe a respektuje potřeby svých dětí. Stěžovatel navzdory odborným doporučením a četným upozorněním přehlížel, že vztah dětí k němu je problematický a obnova musí být provedena za spolupráce s odborníky a způsobem, jenž bude k dětem šetrný.
14. Práva repliky k vyjádřením stěžovatel nevyužil.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VI.
Vlastní posouzení
16. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
17. Stěžovatel v první řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, jež se dle jeho názoru opřely pouze o subjektivní tvrzení matky. S touto výtkou však nelze souhlasit. Pro posuzovanou věc stěžejní skutkové zjištění, že děti otce odmítají, vychází nejen z účastnické výpovědi matky, nýbrž i z posudku znalce v odvětví psychologie, ze zprávy psycholožky Mgr. Hornové a ze zpráv OSPOD; o jeho správnosti svědčí i zpráva krizového centra (č. l. 121) a zpráva školského zařízení, do něhož se stěžovatel dostavil a domáhal se kontaktu se synem (č. l. 133). Z uvedených důkazů vyplynulo, že od července roku 2019 děti odmítaly být v péči stěžovatele. Příčinu tohoto jejich postoje se zjistit nepodařilo, důkazy však nasvědčují tomu, že odmítání otce předcházel incident, jenž se odehrál mezi stěžovatelem a dětmi, resp. jedním z dětí. Naopak z nich neplyne nic, co by potvrzovalo pravdivost stěžovatelova tvrzení, že matka v červenci roku 2019 ukončila "zkušební" střídavou péči zcela svévolně a bezdůvodně.
18. Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy nezjišťovaly názor dětí přímo. Ústavní soud ve své judikatuře soustavně akcentuje význam participačních práv dítěte, zároveň však dodává, že právo dítěte na slyšení a na účast při jednání soudu pochopitelně není absolutní, ale vždy je třeba zohlednit nejlepší zájem dítěte [viz např. nález ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 725/18 (N 165/91 SbNU 61), body 46 až 52 a 55, a další zde odkazovaná judikatura]. V této souvislosti Ústavní soud přihlédl k obsahu vyjádření okresního soudu, jenž svůj postup odůvodnil tím, že děti byly útlého věku, vlivem rodinného konfliktu byly vystaveny dlouhodobému stresu a jejich názor opakovaně zjišťovali OSPOD i znalec. Ze spisu skutečně plyne, že obecné soudy zjišťovaly názor dětí prostřednictvím OSPOD i odborníků (a to jak verbálně, tak i nonverbálně), přičemž ze všech zdrojů shodně vyplynulo zjištění, že děti otce odmítají. Není proto důvod se domnívat, že by v nejlepším zájmu dětí bylo tuto skutečnost znovu ověřovat přímým pohovorem se soudci. V kontextu posuzované věci proto považuje Ústavní soud postup okresního soudu (a následně i krajského soudu) za akceptovatelný.
19. Ani neprovedení zvukové nahrávky terapeutických sezení u Mgr. Hornové není způsobilé přivodit porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajskému soudu lze sice vytknout, že důkazní návrh zamítl, aniž poměřoval střet zájmu na ochraně osobnosti osob, jejichž projev byl bez jejich souhlasu zachycen (tj. dětí, matky a psycholožky), se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachytil a posléze použil (tj. stěžovatele). Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby (srov. stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14). Na rozdíl od odkazovaného případu však ve stěžovatelově věci nahrávka nepředstavovala klíčový důkaz, jenž by měl potenciál zásadně ovlivnit skutková zjištění, tj. zvrátit stěžejní skutkový závěr krajského soudu, že děti stěžovatele odmítají. Stěžovatel měl za cíl nahrávkou prokázat svá všeobecná tvrzení o neprofesionálním a tendenčním způsobu vedení rodinné terapie. Tento jeho zájem mohl stěží převážit nad zájmem na ochranu osobnosti zbývajících účastníků terapeutického sezení, jehož nahrávání psycholožka stěžovateli výslovně zakázala (viz č. l. 345).
20. Pokud jde o výtky stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s posouzením nejlepšího zájmu dítěte podle §907 odst. 2 občanského zákoníku a pominuly práva otce podle §907 odst. 3 občanského zákoníku, Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Těžištěm odůvodnění obou napadených rozsudků byl vztah dětí k otci. Ten obecné soudy shledaly natolik problematickým, že nejlepší zájem dětí odůvodňoval opuštění dřívějšího modelu asymetrické střídavé péče a jeho nahrazení výlučnou péčí matky. Obecné soudy nikterak nezpochybňovaly důležitost působení otce ve výchově dětí ani jeho výchovné kompetence. Celým řízením naopak prostupuje jejich snaha o zmírnění rodinného konfliktu a opětovné zapojení stěžovatele do výchovy dětí.
21. Ústavní soud tudíž ani nemůže sdílet přesvědčení stěžovatele, že v jeho případě byla naplněna všechna kritéria, která musí obecné soudy - podle judikatury Ústavního soudu - vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů dítěte. Sluší se připomenout, že těmito kritérii obecně jsou 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 21]. Právě při posuzování posledně jmenovaného kritéria dospěly obecné soudy k závěru, že děti otce silně odmítají; v důsledku toho se přiklonily k jejich svěření do výlučné péče matky.
22. Ústavní soud ani neshledal napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá. Obecné soudy v rozsudcích dostatečně objasnily, proč mají za to, že výlučná péče matky představuje pro děti za stávající situace nejlepší možné řešení.
23. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou, že obecné soudy neupravily styk stěžovatele s dětmi. Krajský soud v napadeném rozsudku odůvodnil, proč k úpravě styku nepřistoupil, a toto odůvodnění z pohledu Ústavního soudu v posuzované věci obstojí. Stěžovatel se totiž ani v ústavní stížnosti nikterak netají, že si nedovede představit stýkat se s dětmi výlučně za přítomnosti třetí osoby.
24. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
25. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu