ECLI:CZ:US:2023:2.US.2869.23.1
sp. zn. II. ÚS 2869/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Credendo - Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a.s., sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 644/2023-528, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 2 Cmo 289/2021-468, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. U obecných soudů se žalobkyně Česká spořitelna, a.s., po stěžovatelce domáhala vyplacení pojistného plnění. Přestože jí stěžovatelka pojistila pohledávky a směnky proti riziku jejich neproplacení i pro případ platební neschopnosti dlužníka, odmítla po vzniku pojistné události pojistné plnění poskytnout.
3. V průběhu soudního sporu rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud nalézací, poté opakovaně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací. Celý průběh tohoto sporu a soudní rozhodnutí v něm vydaná není třeba na tomto místě podrobně reprodukovat, protože účastníkům jsou tyto skutečnosti známy. Pouze pro přehlednost lze proto shrnout:
- městský soud žalobě zčásti vyhověl a rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 52 Cm 186/2013-191, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 458 351 082 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení;
- k odvolání obou účastnic vrchní soud usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j. 12 Cmo 51/2016-237, zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení;
- usnesením ze dne 26. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 2069/2017-289, Nejvyšší soud vyhověl dovolání České spořitelny, v napadeném rozsahu zrušil usnesení vrchního soudu ze dne 4. 1. 2017 a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
- vrchní soud usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 12 Cmo 51/2016-318, zrušil bod II. výroku rozsudku městského soudu ze dne 8. 9. 2015 a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
- městský soud v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 52 Cm 186/2013-424, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2021, č. j. 52 Cm 186/2013-434, žalobě opět vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 539 236 567 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení;
- k odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 2 Cmo 289/2021- 468, potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 4. 6. 2021 jako věcně správný (rozsudek městského soudu byl změněn pouze ve výroku o nákladech řízení) a uzavřel, že České spořitelně vzniklo právo na pojistné plnění vůči žalovanému;
- dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 Cdo 644/2023-528, jako nepřípustné odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší v podstatě jedinou námitku, a to porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, ke kterému mělo dojít v odvolacím řízení. Dle stěžovatelky byla její věc nejen přidělena nesprávnému senátu vrchního soudu, ale následně i nezákonně přerozdělena. Proto namítá, že v řízení před vrchním soudem došlo ke svévolné a účelové změně ve složení senátu a že soudci rozhodovali v rozporu s rozvrhem práce, zákonem i se zásadou právní jistoty. Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s usnesením Nejvyššího soudu, neboť ten byl dle jejího názoru povinen k takovému porušení přihlédnout z úřední povinnosti i bez ohledu na jinak nepřípustné dovolání.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku vrchního soudu).
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje mj. o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod.
7. V §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva (ultima ratio), kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení.
8. Stěžovatelka uvádí, že již vyčerpala všechny opravné prostředky, které mohla využít, a proto naplnila podmínku přípustnosti ústavní stížnosti dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V tomto ohledu se však mýlí.
9. Její námitky, týkající se nesprávného obsazení, resp. tvrzené svévolné a účelové změny ve složení senátu vrchního soudu, totiž představují možný důvod pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Podle tohoto ustanovení "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát". Toto ustanovení ostatně zmiňuje v ústavní stížnosti i sama stěžovatelka. Přesto se obrací na Ústavní soud a brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost. Žalobu pro zmatečnost je navíc možné podat i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž zákonodárce zakotvil stavení lhůty až do doby rozhodnutí dovolacího soudu (§235 odst. 2 o. s. ř.).
10. Žaloba pro zmatečnost je totiž jedním z procesních prostředků k ochraně práv, jejichž vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla možnost podat žalobu pro zmatečnost, a to i poté, co bylo rozhodnuto o dovolání, nemůže Ústavní soud věcně přezkoumat ústavnost rozhodnutí vrchního soudu, neboť nejsou splněny podmínky řízení.
11. Ústavní soud poté posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve zbývající části (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) představuje návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval údajně nesprávným obsazením soudu, přestože měl k takovému porušení přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší soud ovšem podle názoru Ústavního soudu nepochybil, protože povinnost přihlédnout ke zmatečnostní vadě neměl. Bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné, Nejvyšší soud se těmito námitkami stěžovatelky nemohl zabývat. Právě z toho důvodu je v právním řádu zakotvena možnost podání žaloby pro zmatečnost a ze stejného důvodu je její podání možné souběžně s dovoláním nebo po rozhodnutí o dovolání.
13. Ke zmatečnostním vadám dovolací soud přihlíží jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Po dovolacím soudu totiž není možné reálně (a spravedlivě) požadovat, aby sám vyhledával všechny možné vady, kterými by mohlo být řízení před soudy nižších stupňů stiženo. Ani samotné zmatečnostní vady nejsou schopny založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, proč je napadené rozhodnutí vrchního soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolání je tudíž nepřípustné. Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu za věcně správnou, logickou a tedy i ústavněprávně plně přijatelnou.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
15. Pro úplnost je třeba dodat, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tedy netvrdí, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala její vlastní zájmy) a ani sám Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu