ECLI:CZ:US:2023:2.US.2890.23.1
sp. zn. II. ÚS 2890/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Veselého, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 10. 2021 č. j. 6 C 284/2021-26, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022 č. j. 23 Co 56/2022-59, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2820/2022-95, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel uzavřel dvě smlouvy o zápůjčce, na základě kterých mu společnost Provident Financial s.r.o. poskytla finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a 40 000 Kč. Stěžovatel půjčky nesplatil a zapůjčitel své pohledávky postoupil na společnost Bohemia Faktoring, a. s., která se zaplacení dlužné částky domáhala žalobou. Okresní soud v Benešově žalobě v plném rozsahu vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 5. 8. 2021 č. j. EPR 181704/2021-5, který byl stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 5. 8. 2021. Stěžovateli byla uložena povinnost, aby se v případě, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil s vylíčením rozhodných skutečností o věci samé a označením důkazů k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel byl poučen, že podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a že soud v takovém případě rozhodne rozsudkem pro uznání (§114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř.). Proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor dne 16. 8. 2021, který věcně odůvodnil svým podáním ze dne 1. 10. 2021, tedy po stanovené lhůtě, která uplynula dne 20. 9. 2021. Z toho důvodu okresní soud postupoval podle §153a odst. 3 o. s. ř. a vydal rozsudek pro uznání ze dne 14. 10. 2021 č. j. 6 C 284/2021-26. Odvolací Krajský soud v Praze prvoinstanční rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 5. 4. 2022 č. j. 23 Co 56/2022-59. Dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2023 č. j. 33 Cdo 2820/2022-95.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí polemiku v otázkách, s nimiž se však srozumitelným a přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy. Namítá, že odpor podal řádně a v souladu se zákonnými předpoklady. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že vydání rozsudku pro uznání je vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3207/20). To je však v tomto případě splněno. Obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel podal zcela blanketní odpor. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť v odporu uvedl, že nárok uplatněný v žalobě "zcela zásadně a v plném rozsahu" odmítá a neuznává a že zdůvodnění dodá v zákonné lhůtě. Ústavní soud navzdory názoru stěžovatele odůvodnění obecných soudů nepovažuje za protiústavní, naopak je pokládá za logické. Formulace "zcela zásadně a v plném rozsahu" vyjadřuje pouze "míru" nesouhlasu s žalobou, nejde však o žádný věcný argument, vylíčení rozhodnutých skutečností ani označení důkazů, a to ani při maximální snaze o co nejvstřícnější výklad. Totéž platí pro stěžovatelovo zcela nekonkrétní tvrzení, že zdůvodnění odporu dodá v zákonné lhůtě (což nesplnil). Z tohoto vyjádření je ostatně zřejmé, že si stěžovatel nedostatečnost odůvodnění odporu uvědomoval. Obecné soudy také v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. plenární nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15) řádně vysvětlily, že v případě absence řádného odůvodnění odporu ve stanovené lhůtě nastává fikce uznání, při níž soud musí rozsudek pro uznání vydat z úřední povinnosti. Protože jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna také ve vztahu k ostatním předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání, Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu