ECLI:CZ:US:2023:2.US.2892.23.1
sp. zn. II. ÚS 2892/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatelky ABSOLUT-MARKETING s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 31. srpna 2023 č. j. 11 ICm 3470/2022, 13 VSOL 262/2023-88, (KSOS 31 INS 4184/2021), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že před Krajským soudem v Ostravě je pod sp. zn. 11 ICm 3470/2022 veden incidenční spor v rámci insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021. V průběhu tohoto řízení podala stěžovatelka i dlužnice návrh na vyloučení soudkyně JUDr. Evy Slaběňákové z projednávání a rozhodnutí věci. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně JUDr. Eva Slaběňáková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci a námitku podjatosti uplatněnou dlužnicí zamítl. Svůj závěr vrchní soud odůvodnil tím, že v posuzované věci nezjistil žádné okolnosti vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Evy Slaběňákové. K námitce podjatosti podané stěžovatelkou vrchní soud uvedl, že jsou v ní primárně tvrzeny vady spočívající v postupu soudkyně v projednávané věci, které nepředstavují způsobilé zákonné důvody pro vyloučení soudce. Námitku podjatosti uplatněnou dlužnicí vrchní soud odmítl jako námitku podanou neoprávněnou osobou, neboť dlužnice není v postavení účastníka předmětného incidenčního sporu, a právo vyjádřit se k osobě soudkyně jí tudíž nesvědčí.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v předmětném insolvenčním řízení je vedeno 48 incidenčních sporů, které má v zásadě všechny řešit soudkyně JUDr. Eva Slaběňáková. Namítá, že v rámci incidenčních sporů bylo účastníkům řízení ve vztahu k jejich návrhům na přerušení řízení, stejně tak jako stěžovatelce, písemně sděleno, že z důvodu rozhodnutí místopředsedy pro insolvenční úsek Krajského soudu v Ostravě JUDr. Břesky se žádosti o přerušení řízení nevyhovuje. Podle stěžovatelky je zjevné, že obsah interního pokynu JUDr. Břesky bude pro soudkyni JUDr. Slaběňákovou určující ve všech incidenčních sporech včetně sporu, jehož se týká ústavní stížnost, a její rozhodovací činnost tak nemůže být považována za objektivní, což jí vylučuje z rozhodování v této věci
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
6. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
7. Ve světle výše uvedeného je nutno považovat ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti za nepřípustnou. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že stěžovatelce, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro ni nepříznivé bylo vydáno podjatým soudcem, nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila po vydání meritorního rozhodnutí, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b o. s. ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti není dotčeno mimo jiné ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a písm. f) o. s. ř., tudíž stěžovatelka může své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno.
8. Z výše uvedených závěrů vyšel Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost, resp. kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. V odůvodnění stanoviska plénum mimo jiné zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Podle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky. Ústavní soud doplnil, že se i v těchto případech může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je přitom věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo, a Ústavní soud ani žádné takové skutečnosti nezjistil.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj