ECLI:CZ:US:2023:2.US.2955.23.1
sp. zn. II. ÚS 2955/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti Jaroslava Záruby, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou, sídlem UIrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 30 Cdo 2203/2023-485, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2023 č. j. 26 Co 343/2022-446 a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2022 č. j. 7 C 51/2015-402, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem řízení v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 3 097 Kč "coby ušlého zisku za období od 1. 10. 2008 do 12. 10. 2008" zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 85 722 Kč (výrok II.); jinak žalobu zamítl (výrok III.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") na základě odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho nenapadeného výroku I. o zastavení řízení, potvrdil, a to v jeho výroku III. tak učinil ve správném znění, že se "žaloba o zaplacení 231 745 Kč zamítá" (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I.(ve věci samé) podali oba účastníci řízení dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III., o nákladech řízení, a ve výroku I., pokud jím byl v rozsahu částky 85 722 Kč potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně (výrok I.). Nejvyšší soud dále odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo v důsledku neúměrně dlouhého trvání celého řízení a opakovanému rozhodování soudů všech stupňů, které se touto věcí stále znovu zabývají. Stěžovatel poukazuje na to, že dlouhé rozhodování má vliv i na oslabení plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, což mu ztěžuje pozici v soudním řízení. Dále stěžovatel namítá nesprávnosti především procesního charakteru, k nimž mělo docházet v průběhu řízení, a které mu ztěžovaly domoci se právní ochrany.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 či sp. zn. II. ÚS 2371/11). Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu v minulosti popsána. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu (srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11), se v nyní posuzované věci uplatnit rovněž nemůže. Nic takového ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, když pouze poukazuje na konkrétní okolnosti své věci.
8. Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět k soudu prvního stupně, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v tomto řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde tedy o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
9. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností konečně i právě Nejvyšším soudem zrušený rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího, pak ve vztahu k němu se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario), neboť ústavní stížností je možno napadat jen rozhodnutí existující (pravomocná), a nikoliv již zrušená.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj