ECLI:CZ:US:2023:2.US.2969.23.1
sp. zn. II. ÚS 2969/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 4 To 293/2023-179, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") o stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně a uložil stěžovateli vykonat trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců, a dále zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Tyto tresty mu byly dříve uloženy rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2020, č. j. 23 T 95/2020-95.
2. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl ústavní stížností, v níž namítá jednak nedostatečné odůvodnění podle jeho názoru náhlého a překvapivého rozhodnutí, které nadto vychází především z argumentace státního zástupce. Stěžovatel se odvolává na judikaturu Ústavního soudu a upozorňuje, že rozhoduje-li soud o omezení osobní svobody, musí postupovat maximálně šetrně k právům odsouzeného. Současně může být takové omezení uloženo pouze tehdy, není-li možná jiná alternativa. Krajský soud však nařídil pro stěžovatele citelnější trest, aniž by se prý dostatečně zabýval tím, proč nepostačí uložení trestu mírnějšího. Stěžovatel poukazuje na prvostupňové rozhodnutí okresního soudu ze dne 7. 8. 2023, č. j. 4 T 95/2020-164, který možnosti zohlednění okolností případu a osoby pachatele podle stěžovatele správně využil a reagoval na nepřiměřenou přísnost tak, že rozhodl o ponechání podmíněného odsouzení stěžovatele v platnosti a o prodloužení zkušební doby.
3. Stěžovatel dále namítá, že pokud s rozhodnutím soudu prvního stupně krajský soud nesouhlasil, měl mu uložit, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Namísto toho však krajský soud rozhodl sám i přesto, že proti jeho rozhodnutí již stěžovatel nemohl podat žádný opravný prostředek.
4. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, a to pro porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jeho činností. Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.
8. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo.
9. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení krajského soudu je nedostatečně odůvodněno a bylo pro něj překvapivé. Jak se však podává z obsahu tohoto usnesení, krajský soud dostatečně zhodnotil stěžovatelovo chování ve stanovené zkušební době, ve které stěžovatel mohl a měl prokázat svoji nápravu a dostatečnost mu uloženého výchovného trestu. Od stěžovatele se očekávalo, že povede řádný život, zejména že bude ve zkušební době jako podmíněně odsouzený dodržovat právní řád, plnit základní povinnosti (i vůči státu a společnosti), bude mít legální zdroj příjmů a nebude páchat přestupky ani jiné delikty, natož trestné činy.
10. Krajský soud však z pravomocného příkazu Městského úřadu Varnsdorf ze dne 19. 9. 2022, č. j. MUVA 2678/2022ParRe, zjistil, že stěžovateli byl uložen úhrnný správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč. Stěžovatel se totiž v průběhu zkušební doby dopustil čtyř úmyslných přestupků, z nichž část spáchal pod vlivem alkoholu. Závažnost přestupkového jednání lze přitom dovodit i z postupu správního orgánu, který stěžovateli uložil pokutu namísto napomenutí, jak by tomu bylo u nižší typové závažnosti přestupkového jednání. Tyto skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil.
11. Ústavní soud za dané situace považuje závěr krajského soudu, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život a že se neosvědčil, takže účel podmíněného odložení výkonu trestu nebyl naplněn, za logický, odpovídající zákonné úpravě a tedy i ústavně souladný. Odůvodnění závěrů krajského soudu, včetně odůvodnění konstatování, že nejsou splněny podmínky pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, proto Ústavní soud považuje za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
12. Jde-li o stěžovatelovu námitku překvapivosti rozhodnutí, Ústavní soud jeho názor nesdílí, neboť důvody okresního státního zástupce předložené ve stížnosti a s nimi spjatá argumentace, následně akceptovaná krajským soudem, byly stěžovateli známy, resp. stěžovatel netvrdí opak. Krajský soud přitom není povinen poučovat účastníka o svém právním náhledu, neopírá-li jej o jiné skutečnosti, než které byly doposud považovány za rozhodné. V nyní posuzovaném případě přitom krajský soud vycházel ze shodných rozhodných skutečností - a sice z opakovaného přestupkového jednání stěžovatele - jako soud okresní, pouze jejich závažnost posoudil odlišně.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li krajský soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Krajský soud své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu