ECLI:CZ:US:2023:2.US.2983.23.1
sp. zn. II. ÚS 2983/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti pana N. P., zastoupeného Mgr. Petrem Ondráčkem, advokátem se sídlem Americká 517/7, Praha 2, kterou se domáhá vyslovení, že trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2023, sp. zn. 88 T 132/2023, byl zrušen odporem, a zákazu pokračování v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 132/2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti zásahu orgánu veřejné moci namítá, že postupem Městského soudu v Brně je porušováno jeho právo na spravedlivý proces, právo na veřejné projednání jeho věci za jeho přítomnosti a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl dne 12. 9. 2023 ve 23:55 hodin podle §76 odst. 1 tr. řádu zadržen policií poté, co měl převážet ve vozidle dohromady 5 státních příslušníků Sýrie bez dokladů opravňujících je legálně se pohybovat na území ČR. Důvodem zadržení bylo podezření, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování závažných skutečností pro trestní stíhání. Stěžovateli bylo dne 13. 9. 2023 sděleno podezření pro přečin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Policie stěžovatele opakovaně k věci vyslechla a dne 13. 9. 2023 státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal návrh na potrestání stěžovatele. V něm upřesnil, že převoz dvou dospělých a tří nezletilých z Bratislavy přes Prahu do Německa měl stěžovatel provést za slíbenou úplatu 350 EUR a že v posledních pěti měsících měl minimálně čtyřikrát převážet za stejných okolností další cizince ze zemí mimo Evropskou unii. Návrh na potrestání byl doručen soudu a předán stěžovateli.
3. Dne 14. 9. 2023 se od 12:35 hodin konalo u nalézacího soudu vazební zasedání. Stěžovatel při něm podrobně vypovídal o své pracovní minulosti, vzdělání, rodinném zázemí i bydlišti a k trestné činnosti, z níž byl obviněn. Po výslechu stěžovatele je v protokolu o vazebním zasedání uvedeno, že se stěžovateli doručuje trestní příkaz, jímž nalézací soud stěžovatele uznal vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za nějž jej podle §340 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trván 48 měsíců, k peněžitému trestu v celkové částce 15 000 Kč rozložené do 30 denních sazeb ve výši 500 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
4. Následně je v protokolu uvedeno, že je dáno poučení o významu trestního příkazu a opravných prostředcích. Následuje prohlášení stěžovatele, že se vzdává práva odporu i za osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. řádu. Následuje přípis o vyhlášení usnesení podle §77 odst. 2 tr. řádu o tom, že se stěžovatel propouští ze zadržení na svobodu. Poté následuje přípis, že protokol byl stěžovateli předložen k přečtení a že stěžovatel se zněním protokolu souhlasí a nežádá jeho změnu ani doplnění. Stěžovatel protokol vlastnoručně podepsal, stejně jako soudkyně a zapisovatelka.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při vazebním zasedání byl silně rozrušen z neznámé situace, od svého zadržení příliš nespal. Jako laik nedokázal předvídat, jak se bude situace vyvíjet. Policejní orgán mu údajně naznačoval, že pro něj bude nejlepší, když trestní příkaz rovnou přijme. Stěžovatel tvrdí, že poté, co trestní příkaz při vazebním zasedání dostal, nemohl se platně vzdát práva podat odpor i za osoby oprávněné, neboť jeho kognitivní funkce byly vzhledem k celkové únavě a dezorientaci značně sníženy. Stěžovatel se krátce po vazebním zasedání snažil vyžádat od Městského soudu v Brně zvukový záznam z něj. Ten však dle sdělení soudu nebyl pořízen. K dispozici je tedy pouze strohý protokol, z něhož podle názoru stěžovatele nevyplývá, že následkům vzdání se práva stěžovatel rozuměl. Stěžovatel se následně domáhal přezkumu trestního příkazu, zejména výroku o trestu. Podání mělo být podle názoru stěžovatele vyhodnoceno (vzhledem k neplatnému vzdání se práva) jako včas podaný odpor, soud s ním však takto vůbec nepracoval. Následně podala další odpor i stěžovatelova matka. Na ten soud reagoval pouze písemným sdělením, že k němu nelze přihlížet s ohledem na vzdání se práva odporu i za osoby oprávněné. Obdobně soud reagoval i na další odpor, který podal znovu stěžovatel. Stěžovatel se domnívá, že vzdání se práva na odpor měl soud považovat za neúčinné s ohledem na jeho psychický stav v době vazebního zasedání. K prokázání jeho rozpoložení mohl přispět zvukový záznam z vazebního zasedání. Soud jej však nepořídil. Postup soudu, který následně nevyhověl některému z odporů, stěžovatel považuje za přehnaně formalistický.
6. Ústavní soud posoudil postup Městského soudu v Brně z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Právo na veřejné projednání trestní věci a přítomnost u jednání je imanentní součástí práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se lze vzdát, avšak pouze pokud vzdání se je vědomé a jednoznačné [např. sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. srpna 2014 (N 157/74 SbNU 349), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále "ESLP" ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku č. 11855/85 ze dne 21. 2. 1990, odst. 66]. Institut trestního příkazu, jež dle §314e tr. řádu může samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka za podmínky, že obviněný má právo se domoci projednání své věci v řádném procesu splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. 2. 2014 (N 23/72 SbNU 267) a nález sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. 5. 2013 (N 82/69 SbNU 347)]. K tomu slouží možnost podání odporu proti trestnímu příkazu, kterým se příkaz ze zákona ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (§314g odst. 2 tr. řádu). Podle §314f odst. 1 písm. f) tr. řádu musí být obviněný poučen o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení. Obviněný musí mít tedy reálně možnost se veřejného projednání své trestní věci domoci a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal.
8. Možnost vzdát se práva na odpor ihned po doručení trestního příkazu, která je upravena v §314g odst. 1 tr. řádu, není sama o sobě problematická [nález sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)]. Zmiňovaným nálezem Ústavní soud na druhou stranu vyhověl stížnosti navrhovatelky, v jejímž případě nebylo z provedených důkazů možné najisto zjistit, zda úkon - vzdání se práva odporu i za osoby blízké - učinila stěžovatelka skutečně svobodně a zda jako cizinka plně pochopila, co tento právní úkon znamená a jaké vyvolá následky (obdobně v dalších nálezech např. ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 498/21).
9. S okolnostmi, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba vzdává svého práva na odpor proti trestnímu příkazu, souvisí též jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž je trestní řízení vedeno: řádným a efektivním výkonem práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle těchto ustanovení patří mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce. Ustanovení §36 tr. řádu neuvádí vazební zasedání po zkráceném přípravném řízení mezi situacemi, při nichž je automaticky nutné obviněnému ustanovit advokáta z moci úřední.
10. V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jsou obsažena tři dílčí práva. Prvním a základním právem obviněného je právo obhajovat se sám. Další dvě alternativy uvedené v citovaném článku zaručují právo být účinně obhajován obhájcem, je-li to třeba, ustanoveným z úřední moci. ESLP v tomto směru shledal podstatným, aby obviněný byl schopen uplatnit svoji obhajobu náležitým způsobem a v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Rozhodnutí, zda povolit obviněnému hájit se osobně nebo mu ustanovit obhájce, ponechává vlastnímu uvážení jednotlivých států, které ze své pozice lépe než ESLP zvolí vhodné prostředky k zajištění práva obhajoby (srov. rozsudek ve věci Correia de Matos proti Portugalsku ze dne 15. 11. 2001 č. 48188/99, oddíl C). Dodal, že právo na obhajobu prostřednictvím obhájce, které je právem zásadním mezi právy utvářejícími pojem spravedlivého procesu a které zabezpečuje účinnost ostatních záruk předvídaných čl. 6 Úmluvy, představuje klasický příklad takových práv, u nichž se vyžaduje zvláštní ochrana standardu "vědomého a rozumného vzdání se práva". Před tím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. (srov. rozsudek ve věci Pischalnikov proti Rusku ze dne 24. 9. 2009 č. 7025/04). Je třeba též zohlednit, zda se obviněný vzhledem k okolnostem nebo svým osobním charakteristikám nenacházel ve zranitelném postavení (např. z důvodu svého tělesného postižení, alkoholismu a příslušnosti k sociálně znevýhodněné skupině - rozsudek ve věci Bortnik proti Ukrajině ze dne 27. 1. 2011 č. 39582/04; z důvodu negramotnosti a neznalosti úředního jazyka - rozsudek ve věci Panovits proti Kypru ze dne 11. 12. 2008 č. 4268/04; a jiné). Jistou míru zranitelnosti ESLP spojil již se samotnou skutečností, že je obviněný zadržen (rozsudek ve věci Yoldaş proti Turecku ze dne 23. 2. 2010 č. 27503/04). V případě pochybností, které nejsou zjevně nepodložené, jsou obecné soudy dokonce povinny si ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě (zadržení, vazba), možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou a dobrovolnou (rozsudek ve věci Yunus Aktaş a další proti Turecku ze dne 20. 10. 2009 č. 24744/03; rozsudek ve věci Borotyuk proti Ukrajině ze dne 16. 12. 2010 č. 33579/04).
11. Ze spisového materiálu jasně vyplývá, že stěžovatel byl o svém právu zvolit si obhájce, který by mohl být přítomen jeho výslechům i dalším úkonům trestního řízení, výslovně opakovaně poučen, a to nejen odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu. Formulace, kterou začíná text poučení zadržené osoby, jehož převzetí dne 13. 9. 2023 stěžovatel podepsal, začíná slovy "Máte právo zvolit si obhájce a hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby. Právník je nezávislý, potřebujete-li jej pomoci kontaktovat, požádejte policii." Ústavní soud považuje za zcela srozumitelný i pro právní laiky. Stěžovatel byl srozumitelně poučen i o tom, že na něj nesmí být činěn žádný fyzický ani psychický nátlak. Do protokolu o výslechu osoby podezřelé, který se uskutečnil dne 13. 9. 2023 dopoledne, byl stěžovatel znovu poučen o právu zvolit si obhájce a radit se s ním. Před započetím zachycení výpovědi stěžovatele je v protokolu obsaženo jeho výslovné vyjádření k
Poučení: "Po shora uvedeném poučení podezřelý výslovně prohlašuje, že jeho právo a povinnosti mu byly dostatečně vysvětleny, poučení v plném rozsahu porozuměl a nežádá dalšího objasnění. Obhájce si nevolím." Tvrzení o zhoršení psychického stavu v průběhu vazebního zasedání stěžovatel tvrdí až ex post, z protokolu o vazebním zasedání nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nebyl po psychické stránce v pořádku. Podrobně k věci i ke své osobě vypovídal, vzdal se práva odporu poté, co byl poučen o opravných prostředcích, a protokol bez jakýchkoli námitek podepsal. Využil tak práva disponovat s nárokem na projednání věci v hlavním líčení. Přes opakované poučení si zvolil možnost hájit se sám.
12. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel platně projevil vůli, aby trestní příkaz co nejdříve nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Lze tedy konstatovat, že soud postupoval v souladu s trestním řádem a nebyla porušena ani ústavně zaručená práva stěžovatele.
13. K nepořízení zvukového záznamu z vazebního zasedání lze dodat, že soud má v podmínkách trestního řízení odpovědnost za volbu způsobu, jakým bude průběh zasedání zaznamenán. Trestní řád přitom nenařizuje ani nevylučuje možnost pořízení zvukového či obrazovaného záznamu veřejného zasedání v řízení před soudem. Podle §55a odst. 1, věty první, tr. řádu lze k zachycení průběhu úkonu podle potřeby využít i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku. Podle §55b odst. 5 tr. řádu byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 4 (případy, kdy protokol o hlavním líčení nebo veřejném zasedání není třeba písemně vyhotovovat), zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu (srov. k tomu i §55b odst. 7 tr. řádu). Stěžovatel měl právo dle §57 odst. 1 tr. řádu vznést námitky proti protokolaci, kterého nevyužil.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu