ECLI:CZ:US:2023:2.US.3017.23.1
sp. zn. II. ÚS 3017/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Šůse, zastoupeného Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 574/2023-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 68 Co 252/2022-98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. května 2022 č. j. 14 C 169/2021-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně"), kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení vlastnictví nemovitostí specifikovaných v rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání či nečinnost žalovaného, pro něž stěžovatel hodlal odstoupit od darovací smlouvy pro nevděk, nepředstavují zjevné porušení dobrých mravů, jímž by žalovaný stěžovateli úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížil; k odstoupení od darovací smlouvy tak účinně nedošlo a stěžovatel se z toho titulu nestal opětovně vlastníkem nemovitostí.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť shledal, že není přípustné.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívají na nesprávném právním hodnocení věci, které má původ také v opomenutí zohlednění provedených důkazů. Nesouhlasí především s tím, že soudy neshledaly v chování žalovaného jednání naplňující skutkovou podstatu odvolání daru pro nevděk podle ustanovení §2072 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatel podrobně rekapituluje jednotlivé provedené důkazy a skutkové závěry soudů a předkládá své vlastní hodnocení provedených důkazů, které má podpořit jeho názor, že žalovaný se dopustil jednání, pro ně lze dar ve smyslu §2072 odst. 1 občanského zákoníku odvolat. Namítá dále, že soudy zatížily své rozsudky vadou nepřezkoumatelnosti, když konstatovaly, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran svých tvrzení a zcela přehlédly, že tato tvrzení byla prokázána svědeckou výpovědí svědkyně specifikované v ústavní stížnosti. Stěžovatel má dále za to, že dovolací soud nesprávně posoudil jeho dovolání jako nepřípustné a nevypořádal se s námitkami argumenty stěžovatele obsaženými v dovolání.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud především připomíná, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Z rozhodnutí obecných soudů jsou zřejmé právní úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých soudy postupovaly.
9. V posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení svých základních práv, představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu.
10. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně vysvětlily důvody, na jejichž základě dospěly k závěru, že skutečnosti, pro které stěžovatel odstoupil od darovací smlouvy pro nevděk, nepředstavují chování zjevně porušující dobré mravy, jímž by žalovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížil stěžovateli ve smyslu 2072 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, že dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Poukázal na to, že z toho, že stěžovatel v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně nastiňuje jinou verzi, nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy.
11. Ústavní soud neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatele. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezaznamenal.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu