ECLI:CZ:US:2023:2.US.307.23.1
sp. zn. II. ÚS 307/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, právně zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem, sídlem U Hostavického potoka 787/37, Praha 9, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, ze dne 18. 5. 2022 č. j. KRPB-272919-895/TČ-2017-060082-HA, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. 7. 2022 č. j. 2 KZV 14/2022-22 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Odboru trestního a přezkumného řízení, ze dne 23. 11. 2022 č. j. 8 VZN 224/2021-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a vyrozumění s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Policie České republiky byla podle §159a odst. 2 trestního řádu ve spojení s §11 odst. 1 písm. e) trestního řádu odložena věc R. D., podezřelého ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku označeného usnesení policejního orgánu, neboť podezřelý zemřel. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost (jakož i další poškozený), která byla usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Jelikož stěžovatelka se závěry tohoto usnesení nesouhlasila, podala podnět Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci k výkonu dohledu podle dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. To však po přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci neshledalo stěžovatelkou namítané nedostatky, o čemž ji vyrozumělo přípisem ze dne 23. 11. 2022.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí a vyrozumění, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka kromě jiného uvedla, že dne 2. 8. 2016 zastoupena členem představenstva D. G., uzavřela smlouvu o zápůjčce s panem R. D. a v souvislosti s touto smlouvou převzal pan G. od pana R. D. ryzí zlato jakožto prostředek zajištění závazku v celkové hodnotě 4 189 391 Kč. Téhož dne pan G. převzaté ryzí zlato uložil do bezpečnostní schránky na pobočce banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. V období od 2. 8. 2016 do 24. 5. 2017 došlo k tomu, že zaměstnanci banky bez vědomí a přítomnosti stěžovatelky bezpečnostní schránku otevřeli, její obsah vyňali a uložili jej do trezoru příslušné pobočky. Zaměstnanci banky tudíž protiprávně manipulovali s obsahem schránky, přičemž jej zřejmě odnášeli i mimo trezorovou místnost. Když se stěžovatelka o této okolnosti dozvěděla a později provedla ověření ryzosti vzorků kovu uloženého v pobočce, dospěla ke zjištění, že se v pobočce banky nenachází zlato, nýbrž falzifikát ze stříbra a dalších podstatně méně hodnotných kovů. Stěžovatelka měla podezření, že v souvislosti s těmito skutečnostmi došlo ke spáchání trestného činu, a proto dne 8. 7. 2021 podala trestní oznámení.
5. Stěžovatelka se pokusila domáhat ochrany svého vlastnického práva, které bylo dotčeno vznikem škody v hodnotě zlata. Za tím účelem podala žalobu vůči bance, neboť měla za to, že k záměně zlata za falzifikát došlo až poté, co pan G. zlato vložil do bezpečnostní schránky a banka tuto schránku otevřela v rozporu se smlouvou o nájmu schránky. Soudní řízení je v tuto chvíli pravomocně ukončeno (stěžovatelka podala dovolání), přičemž žaloba byla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene stran skutečnosti, že pan G. vložil do bezpečnostní schránky skutečně zlato. Civilní soudy opřely své závěry o předchozí závěry policejního orgánu, přičemž stěžovatelka právě tyto závěry považuje za výsledek nedostatečného a nedůkladného vyšetřování. Současně jsou zde okolnosti týkající se nakládání se zlatem po uložení zlata do bankovní schránky, které jsou dle názoru stěžovatelky významné pro trestní řízení a které zůstaly dosud neobjasněny. Objasnění těchto okolností by nepochybně mělo přímý vliv rovněž na výsledek soudního řízení.
6. Stěžovatelka je tedy přesvědčena o tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při prověřování okolností souvisejících s předmětnou věcí nedůkladně, v důsledku čehož nedostatečně zjistily skutkový stav. Usnesení policejního orgánu o odložení věci bylo odůvodněno nepřípustností trestního stíhání pana R. D., který zemřel. Stěžovatelka měla však řadu důvodů domnívat se, že ten nebyl jedinou osobou, která byla v předmětné věci trestně odpovědná. Stěžovatelka má za to, že odložením věci ze strany Policie České republiky, které bylo následně aprobováno v rámci soustavy státního zastupitelství, došlo k porušení ústavně zakotveného práva stěžovatelky na účinné vyšetřování.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem jakožto osoba poškozená a zároveň oznamovatelka trestného činu napadá rozhodnutí o odložení věci. Ústavní soud však úvodem připomíná, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem. V zásadě tak platí, že není zaručeno ústavní právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Vedle toho však nelze pominout existenci pozitivních závazků státu spočívajících v ochraně základních práv též před soukromými osobami. V rovině trestního řízení pak mohou tyto pozitivní závazky státu implikovat právo na účinné vyšetřování svědčící obětem porušení některých (nikoli všech) základních práv [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) či nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)].
9. Ústavní soud tak musel v prvé řadě posoudit, zda v napadených rozhodnutích, resp. v trestním řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, byla vůbec "ve hře" taková ústavně zaručená práva stěžovatelky, z nichž by mohlo plynout právo na účinné vyšetřování svědčící stěžovatelce, a tedy zároveň potencionální možnost stěžovatelky jakožto poškozené v trestním řízení (resp. zároveň oběti porušení daných základních práv) se před Ústavním soudem ochrany těchto svých základních práv domáhat.
10. Ústavní soud v již konstantní judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování obecně nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jakým může být např. trestný čin obchodování s lidmi [shora cit. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13].
11. Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nálezy ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) či ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20).
12. Stěžovatelka je právnickou osobou, nikoli osobou fyzickou, přičemž v předmětném trestním řízení šlo o majetkový delikt, konkrétně o přečin podvodu. Již z daných důvodů je (s ohledem na shora uvedená východiska) aplikace práva na účinné vyšetřování vyloučena.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že v rozsahu, ve kterém stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohly orgány činné v trestním řízení porušit ani její právo na soudní ochranu či jiné jí ústavně garantované právo (zde namítané právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny). Nemá-li totiž stěžovatelka právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu, v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede) [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2348/22].
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu