ECLI:CZ:US:2023:2.US.3302.22.1
sp. zn. II. ÚS 3302/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Kašpara, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1097/2022-337 ze dne 20. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v letech 1999 a 2000 na základě příslibu hlavního města Prahy (dále jen "vedlejší účastník"), za které jednala městská část Praha 6 (dále jen "městská část"), zrekonstruoval a přebudoval nebytové prostory ve vlastnictví vedlejšího účastníka na byt. Za tím účelem vynaložil svoje vlastní prostředky. V souladu s příslibem byla následně se stěžovatelem uzavřena smlouva o nájmu těchto nově vzniklých bytových jednotek. Nájemné bylo stanoveno podle §12 odst. 2 tehdy účinné vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, což pro stěžovatele bylo finančně velmi výhodné. Přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, ve znění pozdějších předpisů, již nájemné nebylo tak výhodné jako doposud, a stěžovatel proto po městské části požadoval kompenzaci formou snížení nájemného. Jeho požadavku nebylo vyhověno, proto smluvní vztah ukončil a následně se kompenzace domáhal žalobou. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 24 C 346/2014-218. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (s výjimkou výroku II o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 17. 8. 2021 č. j. 30 Co 214/2021-301. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. 26 Cdo 1097/2022-337. Podle obecných soudů nelze aplikovat §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť toto ustanovení dopadalo pouze na provedení změn nájemcem na pronajaté věci, což však nebyl tento případ, protože přestavba byla provedena ještě před vznikem nájemního vztahu. Možná není ani analogická aplikace tohoto ustanovení, neboť projednávaná situace neodpovídá jeho smyslu a účelu. Dle obvodního soudu se nároku nelze domáhat ani prostřednictvím příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť byl v okamžiku podání žaloby promlčený. Dle městského soudu nejde o bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem pro provedení rekonstrukce byl stěžovatelem akceptovaný příslib budoucího uzavření nájemní smlouvy. Nejde ani o případ následného odpadnutí právního důvodu, na jehož základě stěžovatel plnil (provedl rekonstrukci), neboť příslib městské části byl naplněn již samotným uzavřením nájemní smlouvy, nikoliv jejím následným trváním. Dle Nejvyššího soudu otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že si strany ujednaly závazek vedlejšího účastníka přesahující pouhé uzavření smlouvy. Obecné soudy dle jeho názoru chybně aplikovaly hmotněprávní pravidla interpretace právního jednání a nesprávně posoudily vůli stran. K pochybením docházelo také v rámci dokazování a při výkladu podústavního práva. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při interpretaci vůle smluvních stran nepřihlédly k jejich následnému chování. Konkrétně jde o sdělení a dopisy zástupců městské části, z kterých je dle stěžovatele zřejmá vůle přesahující závazek provést rekonstrukci na straně jedné a závazek uzavřít nájemní smlouvu na straně druhé. Ústavní soud v tomto ohledu zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných práv neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že k následnému chování stran přihlédnuto bylo. Obecným soudům lze vytknout, že skutečně explicitně nevyjádřily, jaké závěry ve vztahu ke sdělení a dopisu zástupců městské části učinily. Z jejich rozhodnutí je však zcela zřejmá úvaha, že na základě tohoto následného chování vůli stran v okamžiku uzavření smlouvy nelze posoudit stěžovatelem požadovaným způsobem. Toho si je stěžovatel ostatně vědom, neboť v další části ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto závěru namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení stěžovateli zcela správně vysvětlil, že o extrémní rozpor nejde, neboť uplatněný výklad je v nynějším případě možný. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že vůle smluvních stran musí být zjišťována k okamžiku uzavření smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 26 Cdo 303/2004), a to i v případě následného chování stran. Vyjádření zástupců městské části lze posoudit jako vůli vzniklou až následně v důsledku změny legislativy, formulovanou spíše jako hypotetickou a nejistou budoucí možnost, nikoliv jako zcela jasný úmysl vážící se k okamžiku uzavření smlouvy. Pokud za těchto podmínek obecné soudy z příslibu, dalších listin a tehdejších okolností učinily závěr, že v okamžiku uzavření smlouvy strany měly vůli, aby byl vedlejší účastník pouze zavázán uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu, a že žádný další závazek vedlejšímu účastníkovi nevznikl, jde o závěr učiněný v souladu s provedenými důkazy. Tvrzený extrémní nesoulad tedy Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel dále rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání napadl správnost skutkového (nikoliv právního) závěru, neboť zpochybňoval závěry o vůli smluvních stran. Stěžovatel je přesvědčen, že šlo o otázku právní, způsobilou být předmětem dovolacího řízení, neboť namítal, že obecné soudy nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy upravující výklad právních jednání. Tohoto pochybení se dle jeho názoru obecné soudy dopustily, když nepřihlédly k následnému chování stran. Ústavní soud především pokládá za nezbytné připomenout, že obecné soudy k následnému chování přihlédly (jak již bylo vysvětleno výše), a tato stěžovatelova námitka tedy nemá oporu v napadených rozhodnutích. Obecné soudy ostatně ani ve svých odůvodněních neuváděly, že nejsou povinny k následnému chování stran přihlížet. Ústavní soud se navíc ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, neboť lze-li tvrzenou právní otázku v dovolání vůbec identifikovat, je tomu tak pouze ve stručné zmínce v rámci pasáže, jejíž podstata zcela jednoznačně tkví ve zpochybnění skutkových závěrů. Ústavní soud proto konstatuje, že ani v tomto ohledu rozhodnutím Nejvyššího soudu do stěžovatelových ústavně garantovaných práv zasaženo nebylo.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat mj. v případě důkazních návrhů, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci a které nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, z jakých důkazů vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy umožnily krajskému soudu učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Ke stěžovatelově návrhu na připojení spisu skutkově "takřka totožného" případu jeho bývalé sousedky, jenž ale skončil soudním smírem a kompenzací za zhodnocení jejího předmětu nájmu, se obecné soudy ve svých rozhodnutích skutečně nijak nevyjádřily. S ohledem na relativní povahu závazků a jejich účinky inter partes však nelze mít za to, že by prostřednictvím jiného případu vedlejšího účastníka s jinou smluvní protistranou bylo možné zvrátit skutková zjištění učiněná v nynějším případě. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani ohledně další námitky týkající se dokazování, a to že odvolací soud měl v souladu s §213 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zopakovat dosud provedené důkazy. Odvolací soud učinil pouze odlišné právní závěry, od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se nijak neodchýlil, proto uvedené ustanovení neporušil.
Pro úplnost Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelovým výhradám proti závěrům obecných soudů o nepojmenovaných smlouvách a analogickém použití §667 odst. 1 občanského zákoníku konstatuje, že jde o námitky bez ústavněprávní relevance. Ústavnímu soudu nepřísluší napadená rozhodnutí posuzovat z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž pouze z hlediska jejich ústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2946/22). Uvedené námitky představují pouze pokračující polemiku s obecnými soudy ohledně výkladu podústavního práva, který však nepředstavuje žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Stěžovatel sice formálně uvádí, že se tyto závěry odchylují od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, závěry obecných soudů však navzdory jeho názoru v rozporu s jím citovanou judikaturou nejsou. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je v tomto ohledu velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a Ústavní soud v něm nespatřuje důvod pro uplatnění jeho kasační pravomoci.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu