ECLI:CZ:US:2023:2.US.3308.22.1
sp. zn. II. ÚS 3308/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hanáčka, právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. října 2022, č. j. 9 E 53/2010-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí okresního soudu. Tvrdí, že okresní soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vystupuje v exekučním řízení jako povinný. Pověřením exekučního soudu byla v únoru roku 2003 nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky ve výši 534 997 Kč. Provedením exekuce okresní soud pověřil soudního exekutora JUDr. Alana Havlice, Exekutorský úřad v Jeseníku, který vede věc pod sp. zn. 197 EX 1205/13. Původní rozsah exekuce byl v prosinci 2016 omezen usnesením exekučního soudu o částečném zastavení exekuce na pohledávku ve výši 267 356 Kč.
3. Pro kontext projednávané věci Ústavní soud doplňuje, že dne 2. 5. 2022 podal stěžovatel soudnímu exekutorovi návrh na využití institutu tzv. milostivého léta, tj. návrh na vydání rozhodnutí, kterým stěžovatele osvobodí od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu a exekuci v celém rozsahu zastaví s odkazem na bod 25, odst. 1 a 3 čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel uhradil oprávněnému (Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník) jistinu ve výši 150 791 Kč a následně také paušální náklady ve výši 907,50 Kč. Následně dne 7. 9. 2022 usnesením č. j. 197 EX 1205/13-133 stěžovatele osvobodil od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zcela zaplacenou jistinu se zaplaceným příslušenstvím a zaplacenými náklady soudního exekutora, nejméně ve výši 907,50 Kč, v němž nebyly uspokojeny ke dni 28. 10. 2021 (výrok I.). Výrokem II. exekuci nařízenou usnesením exekučního soudu ze dne 15. 2. 2011 částečně zastavil v rozsahu, ve kterém byl stěžovatel od placení pohledávky oprávněného osvobozen výrokem I. tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení se stěžovatel bránil odvoláním. Toto rozhodnutí však stěžovatel nenapadá nyní projednávanou ústavní stížností.
4. Pro nyní projednávanou ústavní stížnost jsou významné tyto skutečnosti. Ještě před rozhodnutím o využití institutu tzv. milostivého léta, dne 31. 8. 2022 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce (dále jen "PÚNE"), č. j. 197 EX 1205/13-127, kterým uložil stěžovateli povinnost uhradit na nákladech exekuce a nákladech oprávněného částku ve výši 101 337,50 Kč. Proti PÚNE ze dne 31. 8. 2022 podal stěžovatel k exekučnímu soudu námitky pro nezákonnost. Dle tvrzení stěžovatele PÚNE nebyl řádně odůvodněn a nebylo z něho zřejmé, proč jej exekutor vydal, pakliže stěžovatel splnil podmínky pro zastavení řízení dle bodu 25. odst. 1 čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. Podle názoru stěžovatele bylo povinností soudního exekutora exekuci zastavit. Stěžovatel namítal, že v odůvodnění usnesení jsou uvedeny údaje odporující skutečnosti, zejména pak ohledně výše jistiny. Dále stěžovatel s odkazem na bod 25. odst. 2 čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. připomněl, že toto ustanovení stanoví, že částka 750 Kč (+ DPH) se považuje za paušální výši nákladů exekuce zahrnující odměnu exekutora i jeho hotové výdaje a je vyloučeno, aby exekutor po zaplacení této paušální částky stanovil či vymáhal ještě nějaké další náklady exekuce, jak učinil exekutor vydáním PÚNE. Závěrem námitek stěžovatel navrhoval vydání usnesení ve znění, že se příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. 8. 2022, č. j. 197 EX 1205/13-127, v celém rozsahu ruší a že je oprávněný povinen nahradit stěžovateli (povinnému) náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
5. O námitkách stěžovatele rozhodl Okresní soud v Jeseníku nyní napadeným usnesením ze dne 3. 10. 2022, č. j. 9 E 53/2010-392. Exekuční soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele proti příkazu nejsou důvodné a je třeba je zamítnout. V odůvodnění rozhodnutí poukázal exekuční soud na to, že k vydání příkazu došlo dne 31. 8. 2022, tedy ještě před vydáním usnesení exekutora ze dne 7. 9. 2022. Tímto usnesením byl stěžovatel ohledně pohledávky oprávněného osvobozen od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zcela zaplacenou jistinu se zaplaceným příslušenstvím a zaplacenými náklady exekutora, nejméně ve výši 907,50 Kč, v němž nebyly uspokojeny ke dni 28. 10. 2021 (výrok I.). Exekuce byla dále částečně zastavena v rozsahu, ve kterém byl stěžovatel od placení pohledávky oprávněného osvobozen výrokem I. usnesení (výrok II.). Náklady exekuce zaplacené stěžovatelem podle části druhé, čl. IV, bodu 25, odst. 1 zákona č. 286/2021 Sb., byly dále určeny částkou 907,50 Kč (výrok III.) a konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Exekuční soud zdůraznil, že napadený PÚNE popisuje situaci ohledně nákladů exekuce k datu 31. 8. 2022, přičemž v posledním odstavci odůvodnění PÚNE není vyloučena následná změna těchto nákladů. Exekuční soud rovněž přezkoumal jednotlivé položky tvořící náklady exekuce rozepsané v PÚNE a tyto shledal zákonnými, správnými a přezkoumatelnými.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuční soud svým rozhodnutím porušil jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny. Měl tak učinit tím, že se řádně nezabýval námitkami stěžovatele a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále uvádí, že se exekuční soud nevypořádal s rozporuplnými rozhodnutími soudního exekutora, která vážně ohrožují právní jistotu stěžovatele. Stěžovatel má mj. za to, že za dané situace, kdy soud pravděpodobně (dle domněnky stěžovatele) došel k závěru, že časově později vydané usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2022 činí PÚNE neúčinným (či jej snad ruší), měl vyčkat rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení. Smyslem odvolání stěžovatele bylo právě dosažení procesní jistoty o tom, že skutečně všechny jeho závazky vzniklé v exekučním řízení již zanikly. Exekuční soud tedy postupoval nesprávně, pokud si účinky tohoto nepravomocného usnesení vyložil sám a navíc ani jasně neuvedl, jak tento jeho výklad zní. Jestliže je správná domněnka, že náklady exekuce stanovené PÚNE ze dne 31. 8. 2022 není stěžovatel povinen platit, měl soudní exekutor příkaz souběžně s vydáním usnesení zrušit. Pakliže tak neučinil, jen tím posílil obavy stěžovatele, že by po něm mohl soudní exekutor v budoucnu náklady exekuce stanovené v příkazu vymáhat. Dle stěžovatele příkaz právně představuje exekuční titul, nikoli nereálnou hrozbu, že bude vůči stěžovateli někdy v budoucnu uplatněn, čímž je narušena právní jistota stěžovatele. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje také proti usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2022. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není, Ústavní soud proto k této argumentaci ani nemůže přihlédnout, neboť se týká jiného rozhodnutí jiného orgánu (soudního exekutora), a proto není pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení exekučního soudu relevantní.
7. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření exekučního soudu a soudního exekutora.
8. Exekuční soud ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nedošlo v řízení k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť stěžovatel v zásadě každé rozhodnutí exekutora či exekučního soudu napadl opravným prostředkem. Ve zbytku exekuční soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i na poslední odstavec odůvodnění dotčeného PÚNE.
9. Soudní exekutor ve svém vyjádření uvedl, že PÚNE obsahuje všechny náležitosti podle §88 exekučního řádu. K námitce stěžovatele, že soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce z nesprávné jistiny, soudní exekutor konstatoval, že exekuční soud usnesením ze dne 15. 2. 2011, č. j. 9 E 53/2010-19, nařídil uspokojení pohledávky oprávněného za bývalou manželkou stěžovatele ve výši 534 997,- Kč prodejem zastavených nemovitostí stěžovatele. Exekuční soud do dnešního dne soudnímu exekutorovi nedoručil usnesení ze dne 16. 8. 2017, č. j. 53/2010-199, o částečném zastavení exekuce přesto, že soudní exekutor opakovaně žádal exekuční soud o jeho doručení. Soudní exekutor tudíž vypočítal svou odměnu plně v souladu s ustanovením §6 exekutorského tarifu. K námitce stěžovatele, že měl exekutor PÚNE zrušit, soudní exekutor uvedl, že bez PÚNE si není oprávněn vyplatit vymožené plnění na náklady exekuce. Soudní exekutor dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4569/2007, podle kterého právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce jako podkladu pro vymáhání nákladů. K jeho zrušení proto není v usnesení o zastavení exekuce třeba zvláštního výroku. Je tedy zřejmé, že usnesením soudního exekutora ze dne 7. 9. 2022, č. j. 197 EX 1205/13-133, zanikla účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. 8. 2022, č. j. 197 EX 1205/13-127. Z výroku I. usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2022, č. j. 197 EX 1205/13-133, je pak zřejmé, že soudní exekutor nemůže v budoucnu uplatňovat vůči stěžovateli náklady exekuce.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli k replice. Replika stěžovatele však neobsahovala argumentaci, kterou by stěžovatel nepředestřel již v ústavní stížnosti, proto není nezbytné ji zde rekapitulovat.
11. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Jádrem argumentace stěžovatele je porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že exekuční soud dostatečně nevypořádal námitky stěžovatele proti PÚNE. Stěžovatel tvrdí, že není povinen platit náklady exekuce dle napadeného PÚNE, neboť soudní exekutor exekuci následně částečně zastavil. Napadený PÚNE tak podle něj narušuje jeho právní jistotu, neboť není vyloučeno, že po něm bude soudní exekutor v budoucnu vymáhat další náklady exekuce.
14. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
15. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je kontrola dodržování ústavního pořádku. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tyto závěry Ústavní soud konstatuje opakovaně.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradní doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by tak musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Není tedy oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. např. usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či nález ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 2651/22).
17. Stěžovatel tvrdí, že exekuční soud řádně nepřezkoumal jím napadený PÚNE, což se projevilo zejména v tom, že nevypořádal konkrétně a věcně všechny stěžovatelem uplatněné námitky. Tím podle názoru stěžovatele zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Ústavní soud připomíná, že není povinností obecných soudů vypořádat se podrobně a jednotlivě s veškerou předloženou argumentací účastníků řízení. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje, že součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Z toho důvodu je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18). Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že je třeba, aby z odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně vyplývalo, proč obecné soudy zaujaly právní závěry, na kterých jsou napadená rozhodnutí založena, a rovněž, proč nepřisvědčily právní argumentaci stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/17). Exekuční soud v napadeném usnesení dospěl vzhledem k obsahu zákonných ustanovení k závěru, že námitky povinného nejsou důvodné a je třeba je zamítnout. Uvedl, že k vydání námitkami napadeného PÚNE došlo dne 31. 8. 2022, tedy ještě před vydáním usnesení exekutora ze dne 7. 9. 2022, č. j. 197EX 1205/13-133, kterým zjednodušeně řečeno exekutor vyhověl návrhu stěžovatele na využití institutu tzv. milostivého léta. Významná byla rovněž skutečnost, že napadeným PÚNE exekutor rozhodoval o nákladech exekuce k datu 31. 8. 2022, přičemž v posledním odstavci odůvodnění příkazu nevyloučil následnou změnu těchto nákladů. Exekuční soud přezkoumal i konkrétní vyčíslení jednotlivých položek v PÚNE a shledal, že je v souladu s exekučním řádem i exekutorským tarifem.
18. Nad rámec nezbytného odůvodnění Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel ve své stížnosti směšuje argumentaci týkající se dotčeného PÚNE, resp. usnesení exekučního soudu o námitkách proti PÚNE a argumentaci týkající se usnesení soudního exekutora o částečném zastavení exekuce, které však touto ústavní stížností nenapadá a Ústavní soud je nepřezkoumává. Ústavní soud připomíná právní názor vyslovený soudním exekutorem, který je opřen např. o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4569/2007 (a rovněž např. o usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 1977/14) a zastává ho též právní teorie (srov. KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 514), podle kterého se vydáním usnesení o zastavení exekuce stává PÚNE neúčinným.
19. Lze tedy shrnout, že se exekuční soud v napadeném usnesení odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami vznesenými stěžovatelem. Napadené usnesení exekučního soudu proto není svévolné. Ústavní soud v usnesení exekučního soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo odůvodnit jeho kasační zásah. Ústavní soud má naopak za to, že právní závěr exekučního soudu (i soudního exekutora), je ústavně konformní.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu