ECLI:CZ:US:2023:2.US.3449.22.1
sp. zn. II. ÚS 3449/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROCESPARTNER a.s., sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 12 C 42/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022 č. j. 28 Co 332/2021-214, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2195/2022-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 11 016 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla vzniknout jejímu právnímu předchůdci Antonínu Vaňkovi (dále jen "původní žalobce") nesprávným úředním postupem soudů. Ten spočíval v několika dřívějších vzájemně protichůdných soudních rozhodnutích, která však nebyla jednotlivě pro nezákonnost zrušena, ale ve svém souhrnu stěžovatelku (resp. původního žalobce) poškodila. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 12 C 42/2019. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu první instance potvrdil rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 28 Co 332/2021-214. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 10. 2022 č. j. 30 Cdo 2195/2022-231, a to částečně pro vady, částečně jako nepřípustné. Dle obecných soudů odpovědnostním titulem nemohl být nesprávný úřední postup, protože postup soudů v jednotlivých řízeních se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích. Jediným myslitelným odpovědnostním titulem by mohlo být nezákonné rozhodnutí, za něž by ale stát mohl nést odpovědnost pouze v případě, že by bylo zrušeno či změněno.
Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí jsou dle jejího názoru chybná a formalistická. Z toho důvodu se domáhá jejich zrušení.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud takové pochybení v nyní projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného excesu nezbytného pro uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu.
Obecné soudy řádně vysvětlily, že v nynějším případě odpovědnostním titulem nemůže být nesprávný úřední postup a že za nezákonné rozhodnutí by stát mohl nést odpovědnost pouze v případě, že by bylo zrušeno či změněno. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že jsou tyto závěry v souladu s jeho dřívější judikaturou. Ústavní soud tyto závěry již dříve aproboval (srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2735/22) a ani v nynějším případě neshledal důvod pro uplatnění kasační pravomoci. Námitky proti tomuto závěru obsažené v ústavní stížnosti jsou převážně polemikou s obecnými soudy v rovině podústavního práva. Stěžovatelka sice formálně cituje pasáže z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, jde však o zcela obecné závěry, které neodpovídají nynějším skutkovým okolnostem. Skutečnost, že s učiněným závěrem stěžovatelka nesouhlasí a z důvodu specifického "složeného nesprávného úředního postupu" požaduje dovození odlišného závěru, který však v zákoně nemá jednoznačnou oporu, nezakládá nesprávnost, natož protiústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že ve vztahu k této námitce je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost také ve vztahu k závěru Nejvyššího soudu, že dovolání je vadné v části týkající se polemiky o možnosti domáhat se vrácení kupní ceny, neboť stěžovatelka jednoznačně neformulovala právní otázku, jejíhož vyřešení se v této souvislosti domáhala. Tento závěr je v souladu s §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že v dovolání právní otázku formulovala. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva, pokud stěžovatel efektivně nevyužil opravný prostředek dovolání. V nynějším případě stěžovatelka tento opravný prostředek v části, v které byl odmítnut pro vady, nevyužila efektivně.
Ve světle řečeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu