ECLI:CZ:US:2023:2.US.408.23.1
sp. zn. II. ÚS 408/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 72 Co 153/2022-110 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. května 2022 č. j. 6 Nc 8411/2022-61, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §913 odst. 1 občanského zákoníku, §35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Uvedl, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, upravené v ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ust. čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, upravené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na pokojné užívání majetku, upravené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ústavně zaručené právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na přiměřenou životní úroveň, upravené v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech a právo na bydlení, upravené v čl. 16 Evropské sociální charty. Dále mělo dojít k porušení zákazu diskriminace, upraveného v čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který umožňuje uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem.
2. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2022 č. j. 6 Nc 8411/2022-61 stanovil Okresní soud v Jihlavě stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého D. Ž. v době od 1. 1. 2022 do budoucna částkou 6 500 Kč měsíčně, předem splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci s tím, že nedoplatek výživného za dobu od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022 ve výši 10 000 Kč má být zaplacen do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Placení výživného ve výši 6 500 Kč měsíčně bylo stěžovateli uloženo i pro dobu po rozvodu manželství. Nezletilý byl pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství svěřen do péče matky. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 72 Co 153/2022-110, potvrdil výroky č. II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, tj. všechny výroky, týkající se předmětného výživného.
3. Podle názoru stěžovatele, vyjádřeného v obsáhlé ústavní stížnosti, obecné soudy určily výživné na základě nesprávných skutkových a právních závěrů. Zejména uvedl, že stanovené výživné 6 500 Kč je prý nepřiměřené jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům, a také věku a odůvodněným potřebám nezletilého. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že odůvodněné potřeby nezletilého nejsou nijak velké (např., jak je uvedeno v zápisu z jednání soudu prvního stupně, náklady na stravování nezletilého ve školní jídelně činí 500 Kč měsíčně a náklady na školní družinu 150 Kč měsíčně) a stanovily výživné, které je vůči nim nepřiměřeně vysoké. To, že odůvodněné potřeby nezletilého jsou nižší, než stanovené výživné, vyplývá i z toho, že matka nezletilého nejprve souhlasila s výživným ve výši 4 500 Kč měsíčně, čímž dala najevo, že z této částky je schopna potřeby nezletilého uspokojit, a teprve po zjištění výše stěžovatelova průměrného měsíčního příjmu začala požadovat výživné vyšší. Je přitom zřejmé, že odůvodněné potřeby dítěte se s výší příjmu rodiče prakticky nemění. Navíc i matka nezletilého je ze zákona povinna přispívat na jeho výživu, takže při zohlednění jejího příspěvku by měla na výživu nezletilého částku cca 10 000 Kč měsíčně, což je vzhledem k věku a odůvodněným potřebám nezletilého nepřiměřeně vysoká částka.
4. Proto se stěžovatel domnívá, že výživné mělo být stanoveno v částce 4 500 Kč měsíčně, a pokud už bylo stanoveno ve vyšší částce, tak mělo být rozhodnuto tak, že část výživného přesahující 4 500 Kč bude zasílána na účet stavebního spoření nezletilého, neboť hrozí nebezpečí, že z výživného budou uspokojovány i potřeby jiných osob než nezletilého, což je podle ustálené judikatury zcela nepřípustné. Navíc nebyla při stanovení výživného zohledněna skutečnost, že matka nezletilého uplatňuje daňové zvýhodnění na nezletilého (což je uvedeno v zápisu z jednání soudu prvního stupně), které činí podle §35c odst. 1 zákona o daních z příjmu téměř 2 000 Kč měsíčně. Dále se stěžovatel domnívá, že mělo být stanoveno nižší výživné rovněž proto, že nezletilý má vyšší životní úroveň než měl on v době vydání rozsudku soudu prvního stupně, neboť nezletilý bydlí v rodinném domě své matky s dispozicí 5+1 a se zahradou v J., zatímco stěžovatel v době vydání rozsudku soudu prvního stupně bydlel v jedné pronajaté místnosti.
5. Stanovené výživné údajně navíc neodpovídá ani stěžovatelovým výdělkovým poměrům - jeho průměrný čistý příjem ze zaměstnání není 48 000 Kč měsíčně, jak zjistil soud prvního stupně, nýbrž pouze 43 500 Kč měsíčně, neboť stěžovatelův zaměstnavatel do čistého příjmu započítává i tzv. funkční požitky v hodnotě 4 500 Kč měsíčně. K výdělkovým poměrům sděleným stěžovatelovým zaměstnavatelem je nutno ještě uvést, že odměny, které vyplácí zaměstnavatel, jsou závislé na jeho hospodářském výsledku a neměly by se tudíž při stanovení výživného zohledňovat.
6. Během jednání soudu prvního stupně uvedla právní zástupkyně matky nezletilého, že stěžovatel prodal svůj osobní automobil za 359 000 Kč, což je podle ní důvodem, aby bylo stanoveno požadované výživné, posléze se vyjádřil i samosoudce v tom smyslu, že získání finančních prostředků prodejem automobilu je důvodem ke stanovení vyššího výživného. Stěžovatel se naopak domnívá, že prodej automobilu nemůže být důvodem ke stanovení vyššího výživného, neboť svůj automobil prodal, protože má v současnosti k dispozici služební automobil, nicméně se může stát, že v budoucnu služební automobil k dispozici mít nebude a bude muset koupit automobil nový, přičemž bez automobilu se v současné době neobejde. Dále je prý nutno odvolacímu soudu vytknout, že při stanovení výživného nezohlednil stěžovatelovy náklady na bydlení, které se po vydání rozsudku soudu prvního stupně zvýšily na více než dvojnásobek.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše výživného. Přestože se stěžovatel snaží dát svojí argumentaci ústavněprávní rozměr, nejedná se o nic jiného než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k němu dospěly. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení v postupu a rozhodnutích obecných soudů a za této situace není oprávněn minuciózně přezkoumávat a přehodnocovat závěry soudů ohledně stanovení výše výživného, k jehož placení byl stěžovatel zavázán.
9. V ústavněprávním kontextu nelze rovněž pominout, že aplikovaná zákonná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici poměrně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, případně situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. K tomu však ve zkoumané věci nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zřejmě opačného názoru.
10. Stanovené výživné se navíc rozhodně nejeví jako likvidační a námitky stěžovatele v tomto směru se jeví jako nepřípadné. Ústavní soud též podotýká, že stěžovatel může kdykoli podat nový návrh na určení (snížení) výživného, pokud bude mít za to a dostatečně prokáže, že skutečně došlo k výraznější změně poměrů.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je spolu s ní odmítnut i akcesorický návrh na zrušení shora uvedených zákonných ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu