ECLI:CZ:US:2023:2.US.427.23.1
sp. zn. II. ÚS 427/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2022 č. j. 20 C 66/2017-279 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022 č. j. 20 Co 397/2022-302, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručení v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených podkladů, stěžovateli byla v roce 2018 předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 6 uložena povinnost platit manželce (se kterou se předtím vzájemně odloučili) výživné v částce 15 000 Kč měsíčně. Na podzim 2022 podal stěžovatel návrh na zrušení tohoto předběžného opatření. Odůvodnil to tím, že jej manželka v minulosti (v roce 2017) obvinila z řady trestných činů, mj. i fyzického týrání (včetně zlomení nohy). Následné policejní vyšetřování však prokázalo, že výpovědi manželky se nezakládají na pravdě a její obvinění byla neoprávněná. Manželka jako osoba veřejně známá zároveň obvinění rozšiřovala pomocí sociálních sítí a médií, což stěžovatele významně poškodilo. V srpnu 2022 bylo zahájeno trestní stíhání manželky pro křivé obvinění (manželka byla pro spáchání stejného přečinu již stíhána, ale tato věc byla v roce 2021 odložena z důvodu promlčení), za daných podmínek považoval stěžovatel pokračování placení výživného manželce za rozporné s dobrými mravy. Nalézací soud napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání není vyslovením viny a je na místě respektovat presumpci neviny. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Uznal, že manželka pravděpodobně obvinila stěžovatele nepravdivě, považoval však za nutné, situaci vnímat v kontextu manželských neshod rozvráceného manželství a odebrání výživného spojil až s případným pravomocným odsouzením manželky.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Jeho námitky lze ve stručnosti shrnout tak, že považuje za mimořádně nespravedlivé, pokud takto zavrženíhodné jednání manželky vůči jeho osobě, poškozující jej v pracovním i soukromém životě (včetně dopadu na společné děti, které má v péči), nevede ke zrušení povinnosti platit manželce výživné. S odkazem na několik usnesení Ústavního soudu je přesvědčen, že placení výživného manželce z důvodu rozporu s dobrými mravy nelze podmiňovat pouze pravomocným odsouzením manželky za spáchání trestného činu, obecné soudy by měly věc posuzovat individuálně a šířeji.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Předmětem přezkoumávaného řízení byl návrh na zrušení předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o předběžných opatřeních či jejich zrušení je především záležitostí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou v obecné rovině samozřejmě způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně. Proto Ústavní soud ruší taková rozhodnutí pouze ve výjimečných případech, typicky pokud představují natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že se zrušení nelze vyhnout (srov. např. nález ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17).
9. Je třeba předeslat, že Ústavní soud v zásadě přisvědčuje jádru argumentace stěžovatele. Pokud by obecné soudy zrušení výživného manžela pro rozpor s dobrými mravy spojovaly pouze s pravomocným odsouzením tohoto manžela za trestný čin směřující proti druhému (platícímu) manželu, šlo by skutečně o příliš úzké a formalistické vymezení pojmu "porušení dobrých mravů" (srov. mj. stěžovatelem citovaný nález ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20). K pravomocnému odsouzení nemusí dojít z různých důvodů; zmíněné promlčení je jedním z nich. Stěžovatel jako poškozený navíc nemůže výsledek trestního řízení ovlivnit. Konečně i jednání, které nenaplní všechny znaky trestného činu, může být v rozporu s dobrými mravy.
10. Ze stěžovatelem přiložených podkladů ani z argumentace v ústavní stížnosti, nicméně není zřejmý kontext rozhodování obecných soudů. Ústavnímu soudu není známo, proč po takřka šesti letech od odloučení, zjevně manželství trvá, proč je výživné stále přiznáno pouze na základě předběžného opatření (a jaký je osud řízení ve věci samé), ani proč bylo znovu zahájeno trestní stíhání manželky, když už bylo za shodné jednání odloženo z důvodu promlčení. Navíc se lze důvodně domnívat, že skutková situace není aktuálně ustálená. Kromě usnesení odvolacího soudu přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti pouze usnesení o zahájení trestního stíhání manželky. To ale bylo vydáno až dne 19. 1. 2023 poté, co předchozí srpnové usnesení o zahájení trestního stíhání manželky (sloužící jako podklad pro stěžovatelův návrh na zrušení výživného) bylo zrušeno státním zástupcem. Proti (druhému) usnesení policejního orgánu z ledna 2023 mohla manželka samozřejmě podat stížnost znovu (stěžovatel neuvádí, zda tak učinila). Všechny zmíněné faktory samozřejmě potřebu zdrženlivosti Ústavního soudu ve věci dále posilují, zvláště pokud stěžovatel může kdykoliv zrušení předmětného předběžného opatření opětovně navrhnout a svá tvrzení opřít o další (nové?) skutečnosti, při jejichž posuzování by obecné soudy mohly případně situaci posoudit v kontextu širšího pojetí pojmu dobrých mravů.
11. S ohledem na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu