ECLI:CZ:US:2023:2.US.439.23.1
sp. zn. II. ÚS 439/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 15, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2022 č. j. 18 Co 210/2022-525 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 6. 2022 č. j. 0 P 9/2022-452, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 6. 2022 č. j. 0 P 9/2022-452 bylo o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého M. P. a nezletilého Š. P. rozhodnuto tak, že se zamítá. K podanému odvolání rozhodl krajský soud tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a s účinností od 1. 9. 2022 je otec povinen platit nezletilému M. výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně a nezletilému Š. výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně. Současně bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném.
Stěžovatelka považuje zvýšení výživného za nedostatečné, argumentuje přitom tím, že se otec s dětmi nestýká, děti jsou starší a náklady na jejich obživu se zvýšily, stejně tak se zvýšila i životní úroveň otce a v neposlední řadě poukazuje na růst cen energií a inflace. Obecné soudy podle stěžovatelky nezhodnotily dostatečně osobní a majetkové poměry otce. Nezkoumaly řádně jeho příjmy ani výdaje. Průměrná měsíční mzda lékaře se pohybuje v rozmezí 70 000 Kč - 80 000 Kč. Obecné soudy přitom nijak nehodnotily, že otec na základě svých daňových přiznání uváděl zhruba polovinu příjmu, který je v lékařské profesi v České republice dosahován. Otec přitom před soudem první instance uváděl výdaje, které deklarované příjmy převyšovaly. Současně je majitelem rodinného domu v hodnotě 5-6 mil. Kč, vlastní bytový dům v památkové části Ch. a dále byt na J., ze kterých má finanční prospěch. Otec provozuje dvě soukromé praxe a je jednatelem firmy, která se zabývá estetickými a kosmetickými úpravami. Ke svým soukromým účelům používá osobní automobily Mercedes S a Mercedes SL. Otec se podle stěžovatelky odmítá podílet na mimořádných nákladech spojených s výchovou a výživou nezletilých. Přitom v době, kdy se rodiče rozcházeli, otec deklaroval, že je ochoten i nadále nezletilým hradit školné, kroužky a další mimořádné náklady. Otcem deklarovaný příjem je podprůměrný nejen pro jeho obor, ale je též neslučitelný s jeho obvyklými výdaji. Z takto vykázaného příjmu by podle stěžovatelky nebyl otec schopen uspokojovat své potřeby a ani spravovat svůj velmi rozsáhlý majetek. V rámci soudního jednání dne 28. 6. 2022 nebyl otec schopen logicky odůvodnit, proč se jeho příjem nezvyšuje s ohledem na výkon praxe lékaře. O otcem vykázaném příjmu ze svých firem si podle stěžovatelky rozhoduje on sám a není zřejmé, proč si nevyplácí alespoň průměrnou mzdu lékaře. Stěžovatelka původně souhlasila s poměrně nízkým výživným z toho důvodu, že otec měl realizovat poměrně široký styk s nezletilými, což se však neděje. I z toho důvodu má stěžovatelka za to, že by výživné mělo být podstatně zvýšeno. Podle stěžovatelky je třeba zkoumat, zda se povinný (otec) bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Pro účely zjištění životní úrovně rodičů je třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů i způsobu života. Stěžovatelka je toho názoru, že by obecné soudy měly hodnotit aktuální schopnosti, možnosti a majetkové poměry otce, což dosud neučinily.
III.
Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů o zvýšení výživného pro nezletilé. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů.
Je třeba upozornit, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že o předchozí výši výživného pro nezletilé bylo obecnými soudy rozhodováno necelý rok před podáním návrhu na jeho zvýšení. Z vyžádaného soudního spisu a ostatně ani z tvrzení samotné stěžovatelky nevyplývá, že by v mezidobí nastaly ve věci natolik zásadní změny skutkových okolností, které by odůvodňovaly jiné zvýšení výživného, než jak učinil odvolací soud. Namítá-li stěžovatelka, že by výživné mělo být vyšší i z toho důvodu, že otec nerealizuje styk s nezletilými a její náklady jsou tak vyšší, lze opět odkázat na argumentaci odvolacího soudu. Ten poukázal na skutečnost, že stran nerealizovaných styků každý z rodičů dokládá něco jiného a otec dokonce podal návrh na výkon rozhodnutí, neboť má za to, že je jemu a dětem ve styku ze strany matky bráněno.
Není pochyb o tom, že vztah mezi stěžovatelkou a povinným je zatížen celou řadou konfliktů, jejichž důsledky však v konečném výsledku nesou především nezletilí. Z toho důvodu je třeba na oba rodiče apelovat v tom smyslu, aby v zájmu zdravého vývoje svých dětí nalezli takový způsob komunikace, který by je dlouhodobě nepoškozoval.
Přesto, že hodnocení skutečností, na nichž spočívá stanovení výše výživného, je věcí obecných soudů, Ústavnímu soudu nic nebrání v tom, aby stran zjišťování skutkového stavu věci upozornil obecné soudy na skutečnost, že se tak děje v rámci nesporného řízení, které stojí na zásadě vyšetřovací. To znamená, že je to právě obecný soud, na němž leží odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci, a to bez ohledu na to, co tvrdí a jaké důkazní návrhy činí samotní účastníci řízení. Úplné objasnění rozhodných skutečností je zde povinností soudu.
Z odůvodnění obecných soudů by mělo být zřejmé, které skutečnosti vzaly ve svém rozhodování za podstatné, přičemž mezi těmito a konečnými závěry soudu by měla panovat logická souvztažnost. V projednávané věci obecné soudy sice uvedly, jaké má otec příjmy, ovšem již se nezabývaly tím, zda tyto mohou být dostatečnou finanční základnou pro otcem uváděné výdaje (splátka hypotéky, výživné pro tři nezletilé děti, dárky, zahraniční dovolené a příslib přispívání na mimořádné výdaje nezletilých). Tuto skutečnost je třeba jim vytknout.
I přes shora uvedené považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní, neboť argumentace stěžovatelky se nese převážně v rovině podústavního práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu