ECLI:CZ:US:2023:2.US.458.23.1
sp. zn. II. ÚS 458/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 210/2022-558 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2021 č. j. 19 Co 118/2021-526, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 15. února 2023, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do stěžovatelce ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 31 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky 12 281 565 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy na zdraví, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku pooperačních komplikací po chirurgickém zákroku podstoupeném dne 3. března 2014 v Nemocnici s poliklinikou v Semilech (dále jen "zdravotnické zařízení"). Po zrušení zdravotnického zařízení v roce 2017 došlo k přechodu jeho závazků na současného vedlejšího účastníka řízení, kterým je Město Semily, IČ: 002 76 111 (dále jen "vedlejší účastník"). Okresní soud v Semilech (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 16. listopadu 2020 č. j. 86 C 7/2017-474 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 86 C 7/2017-483 (dále souhrnně jen "rozsudek soudu prvního stupně") žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k právnímu závěru, že postup zdravotnického zařízení při řešení pooperačních potíží stěžovatelky byl dle §45 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 5 zákona o zdravotnických službách na náležité odborné úrovni (tzv. lege artis) a na straně zdravotnického zařízení tedy nemohl být přítomen prvek zavinění vyžadovaný §2910 a §2091 občanského zákoníku (odpovědnost za porušení zákona). Soud prvního stupně mimo jiné v rámci dokazování medicínské správnosti a včasnosti postupu zdravotnického zařízení přistoupil k obrácení důkazního břemene a zatížil jím vedlejšího účastníka (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. května 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem v meritu věci potvrdil a rozhodl o nákladech řízení v obou stupních, přičemž významným způsobem z důvodů spravedlnosti zmoderoval postupem dle §150 o. s. ř. povinnost neúspěšné stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady na právní zastoupení z původní částky 489 740 Kč splatné ve splátkách ve výši 5 000 Kč na částku 55 336 Kč splatnou ve splátkách ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením počínání zdravotnického zařízení soudem prvního stupně jakožto postupu lege artis (viz bod 36 napadeného rozsudku odvolací soudu). Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že odpovědnostní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem by měl být správně podřazen pod smluvní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb dle §2645 ve spojení s §2913 občanského zákoníku. Avšak vzhledem k tomu, že již z důvodu právního závěru o postupu zdravotnického zařízení lege artis nemohla ani případná revize tohoto dílčího pochybení zvrátit věcnou správnost meritorního rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně aproboval (k tomu viz zejm. body 37 a 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), které dovolací soud odmítl jako nepřípustné dle §237 o. s. ř. a při využití §150 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti v procesní rovině dovolává práva na spravedlivý proces, práva být před soudem slyšen a zákazu překvapivých rozhodnutí. V hmotněprávní rovině stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivou náhradu jí způsobené újmy a zásady plného odškodňování zásahů do práva na zdraví. Co do konkrétních argumentů však ústavní stížnost představuje jednak sled poukazů na skutkový stav projednávané věci a polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně (které odvolací soud v napadeném rozsudku převzal), jednak rozbor zákonných ustanovení, které dle názoru stěžovatelky byly obecnými soudy ve věci nesprávně vyloženy či aplikovány. Vymezení se vůči ústavněprávním zárukám je ve stížnosti redukováno hlavně na citace ze stěžovatelčina dovolání. Vůči nákladovým výrokům napadených rozhodnutí nenamítá stěžovatelka ničeho.
5. Ústavní soud v prvé řadě zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že při vyhodnocení ústavní stížnosti neměl k dispozici rozsudek soudu prvního stupně, který stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila, a informace o zhodnocení věci soudem prvního stupně jsou proto převzaty z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku odvolacího soudu.
9. Polemika stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů není v poměrech souzené věci kvalifikovanou ústavněprávní argumentací, k níž by mohl Ústavní soud přihlížet - skutková zjištění obecných soudů až na naprosté výjimky (zejm. zjevné excesy) Ústavní soud nepřezkoumává, a za stavu, kdy tyto plynou z rozhodnutí, které napadeno ústavní stížností ani nebylo, tyto přezkoumávat nemůže, neboť k takové činnosti nemá při vázanosti petitem ústavní stížnosti procesní prostor. Ani u otázek týkajících se interpretace či aplikace podústavního práva Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy nepřípustně postihly některé z ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky - výklad a aplikace zákonného standardu zdravotnické péče (postup lege artis), který byl v tomto případě klíčovým, nebyly jakkoli extrémní či neudržitelné.
10. V dalším se Ústavní soud v souladu s obsahem ústavní stížnosti zaměřil na způsob posouzení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacím soudem, jež měla být dle stěžovatelky založena potřebou vyřešit následující právní otázky, a to zdali (i) "musí soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) odpovídat zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti", (ii) "musí soudní rozhodnutí vyhovovat principu vnitřní bezrozpornosti", (iii) "je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu", (iv) "je soudce v případě rozporu mezi zněním zákona a zněním podzákonného předpisu k provedení zákona vydaného vázán zněním zákona nebo je vázán zněním takového podzákonného předpisu", (v) "je postup, kdy odvolací soud zčásti potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, odepřením práva na slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny". Dovolací soud shledal část předestřených otázek otázkami teoretickými či hypotetickými, na jejichž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisel (nebyly pro dovoláním napadené rozhodnutí určující), a část hodnotil jako eventuální vady řízení, k nimž by ale dle §242 odst. 3 o. s. ř. mohl přihlížet až v případě jinak přípustného dovolání. Po prostudování odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že tyto závěry nejsou nelogické, neobhajitelné či dokonce svévolné a jsou proto ústavně konformní. Rovněž Ústavnímu soudu se jeví, že snad vyjma poslední (páté) otázky šlo o otázky teoretizující a míjející se s podstatou a účelem dovolacího přezkumu, jímž je sjednocování judikatury nižších soudů při řešení dostatečně určitých právních otázek. V reakci na pátou otázku vznesenou stěžovatelkou prakticky totožným způsobem i v ústavní stížnosti a navázanou na princip zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje s tím, že by odvolací soud posoudil věc právně odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud základní (tj. pro věc rozhodnou) právní otázku zhodnotil stejně jako soud prvního stupně, když uzavřel, že zdravotnické zařízení postupovalo při odstraňování pooperačních komplikací stěžovatelky lege artis. Již vyřešení této otázky determinovalo co do výsledku celý spor - poté již stěžovatelka nemohla dosáhnout pro ni příznivějšího rozhodnutí bez ohledu na případné další (navazující) právní závěry, včetně určení správného režimu odpovědnosti mezi zdravotnickým zařízením a pacientem anebo vyhodnocením toho, jaké údaje či záznamy jsou de lega lata součástmi zdravotnické dokumentace (k tomuto viz bod 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu či předposlední odstavec na str. 3 usnesení dovolacího soudu). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu taktéž plyne, že tento k projednání stěžovatelčina odvolání nařídil jednání, které proběhlo (viz zejm. body 21 a 41 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by při něm stěžovatelka neměla možnost se k věci ještě jednou a přímo vůči odvolacímu soudu vyjádřit. Pokud snad stěžovatelčina argumentace ohledně překvapivého rozhodnutí měla směřovat k tomu, že se jí v řízení před odvolacím soudem nedostalo poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení či důkazní návrhy, je třeba zdůraznit, že stěžovatelka neuspěla ve sporu nikoli proto, že by ona v potřebném rozsahu neunesla některé z těchto břemen, nýbrž proto, že se vedlejšímu účastníkovi již v prvním stupni podařilo prokázat, že při pooperační péči o stěžovatelku postupovalo zdravotnické zařízení lege artis (odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně nijak nedoplňoval či jej neopakoval).
11. Stěžovatelce lze přitakat v otázce ne zcela srozumitelného (a patrně mylného) odkazu odvolacího soudu na stanovisko MUDr. Jiřího Svobody k otázce rozpouštění operační rány (v bodě 35 napadeného rozsudku odvolacího soudu), avšak jde o jednotlivost bez dopadu na přesvědčivost, vnitřní bezrozpornost či srozumitelnost daného rozsudku. Odvolací soud v napadeném rozsudku dostatečně podrobně a přehledně rekapituloval a shrnul četná zjištění a závěry soudu prvního stupně a následně logicky zformuloval i své vlastní názory na spor, proto toto dílčí pochybení nemůže mít na ústavnost napadeného rozsudku žádný vliv (k otázce právního zhodnocení postupu zdravotnického zařízení soudem prvního stupně viz bod 13 napadeného rozsudku odvolacího soudu a ke zhodnocení téže otázky odvolacím soudem viz body 36 a 37). Stejně tak úvahy odvolacího soudu o tom, zdali ve skutečnosti v řízení byly dány důvody pro přesun důkazního břemene k tíži vedlejšího účastníka či nikoli (druhá věta a poslední věta v bodě 36 napadeného rozsudku), nejsou ve vztahu k ochraně stěžovatelčiných základních práv relevantní (a jsou ve své podstatě nadbytečné). Za prvé - jak již bylo uvedeno výše - dokazování prováděl výlučně soud prvního stupně. Za druhé, tento náhled soudu prvního stupně na rozložení důkazního břemene, i pokud by býval byl nedůvodný, stěžovatelku na jejích základních procesních právech poškodit nemohl, spíše naopak, jelikož nikoli nepodstatně ztížil důkazní pozici vedlejšímu účastníkovi při jeho procesní obraně.
12. K namítanému zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivé a úplné odškodnění újmy na zdraví Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze v poměrech souzené věci uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do právní sféry stěžovatelky.
13. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že nezjistil, že by si odvolací soud či dovolací soud při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl ústavní mantinely. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu