ECLI:CZ:US:2023:2.US.489.23.1
sp. zn. II. ÚS 489/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022 č. j. 3 Azs 238/2022-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022 č. j. 5 A 27/2020-57, rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 2. 2020 č. j. MV-19160-4/SO-2020 a rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 28. 11. 2019 č. j. OAM-9099-16/TP-2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je státním příslušníkem Ukrajiny. Dne 20. 6. 2019 podal žádost o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění do 30. 7. 2019 (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Ministerstvo vnitra - odbor azylové a migrační politiky rozhodnutím ze dne 28. 11. 2019 tuto žádost zamítlo podle §75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců z důvodu nesplnění podmínek podle §68 téhož zákona. Prvostupňový orgán vyšel ze zjištění, že stěžovatel pobýval ve dnech 13. až 16. 10. 2013 a ve dnech 23. a 24. 9. 2015 na území České republiky neoprávněně, jelikož podal žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu až po uplynutí platnosti předchozího pobytového oprávnění. Nesplnil tak podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu nejméně 5 let bezprostředně před podáním žádosti ve smyslu §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") rozhodnutím ze dne 13. 2. 2020 zamítla odvolání stěžovatele a napadené rozhodnutí potvrdila. Na správnost napadeného rozhodnutí podle ní nemělo vliv, že prvostupňový orgán nesprávně hodnotil i neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky v době od 13. do 16. 10. 2013, ačkoli se měl omezit na období od 20. 6. 2014 do 20. 6. 2019. Nepřetržitý pětiletý pobyt na území, vyžadovaný §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, byl totiž přerušen ve dnech 23. a 24. 9. 2015, kdy stěžovatel v České republice pobýval bez povolení k pobytu či pobytové fikce. Námitce formalistického postupu prvostupňového orgánu Komise nepřisvědčila s odůvodněním, že podmínka v §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je formulována jednoznačně a správní orgán zohlednil důležité okolnosti případu. K namítané nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života pak konstatovala, že stěžovatel v řízení v tomto směru neuvedl žádné konkrétní důvody, z nichž by na takovou nepřiměřenost bylo možno usuzovat. Zamítavé rozhodnutí o žádosti o povolení k trvalému pobytu navíc dle judikatury Nejvyššího správního soudu neznamená zásah do rodinného a soukromého života cizince, neboť tím cizinci není znemožněno získat jinou formu pobytového oprávnění.
3. Rozhodnutí Komise napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). V žalobě namítal nezákonné a přepjatě formalistické posouzení věci, zásah do svého legitimního očekávání, jakož i absenci hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je oprávněným pobytem pouze pobyt dovolený a předvídaný zákonem, přičemž §68 zákona o pobytu cizinců ve svých odstavcích vypočítává druhy pobytu, které lze do požadované nepřetržité doby pobytu započítat. Neoprávněná přítomnost do tohoto výčtu nespadá. Nepřetržitý pobyt po dobu 5 let je zároveň předpokladem vzniku legitimního očekávání vůči přiznání trvalého pobytu, v posuzované věci však tento předpoklad splněn nebyl. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že §174a zákona o pobytu cizinců vyžaduje přiměřenost každého rozhodnutí vydaného v řízení dle tohoto zákona. Bylo povinností správních orgánů zjistit okolnosti předvídané §174a zákona o pobytu cizinců buďto samostatně, nebo v součinnosti se stěžovatelem. Podle městského soudu však Komise přiměřenost posoudila v souladu s judikaturou správních soudů, přičemž odkázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 10 Azs 414/2020-41.
4. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že nepřisvědčil ani jedné ze stěžovatelových námitek.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přísným výkladem ustanovení §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se orgány veřejné správy a obecné soudy dopustily ústavně nekonformního přepjatého formalismu, když odmítly přihlédnout ke zvláštnostem vnitřního procesu při zajišťování pobytových oprávnění rodinných příslušníků členů diplomatické mise; orgány veřejné správy a obecné soudy odmítly při výkladu zákonné podmínky nepřetržitého pobytu ve smyslu §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlednit lidskoprávní závazky tak, aby bylo možné učinit výjimku z povinnosti nepřetržitě pobývat na území České republiky po dobu 5 let. Stěžovatel považuje výklad nepřipouštějící žádné výjimky ze zákonné podmínky nepřetržitého pobytu za projev přepjatého formalismu. Ve všech jeho podáních před správními a soudními orgány soustavně poukazoval na výjimečnost jeho případu, kdy samotné přerušení nastalo vlivem několika faktorů, především kvůli jeho závislosti na vnitřních postupech příslušného ukrajinského zastupitelského úřadu a Ministerstva zahraničních věcí, nemožnosti vlastním jednáním zabránit případným administrativním a organizačním pochybením ze strany příslušných státních orgánů a jeho postavení coby nezletilé osoby.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že po celou dobu svého pobytu na území České republiky si vytvořil pevné sociální, kulturní a společenské vztahy. Svou postupnou integraci do české společnosti stěžovatel zahájil již v roce 2009, kdy postupně pobýval na základě pobytového oprávnění udělované Ministerstvem zahraničních věcí a následně pak na základě pobytového titulu za účelem studia, jehož vydávání spadá již do kompetence Ministerstva vnitra. K dnešnímu dni stěžovatel zde pobývá již 12 let.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů i správních orgánů považuje za ústavně konformní.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. Věci stěžovatele byla od počátku věnována náležitá pozornost. Jak správní orgány, tak obecné soudy však shodně dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje základní podmínku pro udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky, tedy podmínku nepřetržitého pětiletého pobytu na jejím území. Tato otázka byla vypořádána ve všech napadených rozhodnutích. V poslední instanci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který dovodil, že z §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývají dvě náležitosti nepřetržitého pobytu po dobu 5 let před podáním žádosti, a sice oprávněnost pobytu a fyzická přítomnost na území (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 10. 2012, C-502/10, Singh). Existence pobytového oprávnění po celou dobu pobytu je tudíž základním předpokladem započítání doby takového pobytu (faktické přítomnosti na území) do pětileté doby podle §68 odst. 1 zákona o pobytu. Takový výklad potvrdil Soudní dvůr Evropské unie, podle něhož "podmínka pobývat bezprostředně před podáním dotčené žádosti oprávněně a nepřetržitě na území dotčeného členského státu po dobu pěti let, stanovená v čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109, je nezbytnou podmínkou pro získání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle uvedené směrnice (rozsudek ze dne 17. 7. 2014, C-469/13, Tahir, bod 34). Při hodnocení splnění podmínky pětiletého nepřetržitého oprávněného pobytu ke dni podání žádosti podle §68 odst. 1 citovaného zákona, je tak třeba zohledňovat dobu kontinuálně na sebe navazujících pobytových oprávnění (a faktickou přítomnost cizince na území v rámci této doby), a to v souladu s pravidly stanovenými §68 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců. Při posuzování žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců takto zákonodárce správním orgánům záměrně nesvěřil možnost uvážení. Role správních orgánů se omezuje na ověření, zda byly splněny výše uvedené podmínky stanovené pro vydání tohoto povolení. Zákon o pobytu cizinců v případě žádosti podle §68 odst. 1 neumožňuje ani prominutí podmínky pětiletého nepřetržitého pobytu na území z důvodů hodných zvláštního zřetele, na rozdíl od žádosti podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (srov. §67 odst. 7 tohoto zákona). Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal každou z námitek stěžovatele, přičemž postačí na uvedené rozhodnutí v podrobnostech odkázat.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní právní názory na výklad právních předpisů dopadajících na jeho věc, avšak Ústavní soud se s nimi neztotožňuje. Naopak lze konstatovat, že závěry obsažené v rozhodnutích napadených ústavní stížností, vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nedostatky ústavně právního charakteru netrpí.
13. Ústavní soud proto k námitkám stěžovatele neshledal tzv. kvalifikované vady v napadených rozhodnutích. Rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou řádně odůvodněna, nenesou znaky zakázané libovůle či svévole, jejich závěry nelze označit za exces či projev tzv. přepjatého formalismu, když nemají nepřiměřené důsledky ve sféře substantivních základních práv a svobod stěžovatele. Navíc byl stěžovatel v těchto rozhodnutích náležitě poučen v tom smyslu, že mu nic nebrání žádat o jiné - nižší - formy pobytových oprávnění, případně žádat o zvláštní formy ochrany v podobě víza ke strpění pobytu nebo doplňkové ochrany. Z obsahu ústavní stížnosti není ani zřejmé, zda stěžovatel, tvrdíc, že na území České republiky setrvává již více než 12 let, splnil od 25. 9. 2015 podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu k tomu, aby mohl znovu požádat o povolení k trvalému pobytu.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu