ECLI:CZ:US:2023:2.US.498.23.1
sp. zn. II. ÚS 498/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Filipa Veselého, 2) Pavly Kotolové a 3) Soni Veselé, všech zastoupených JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Vinohradská 396/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2633/2022-117, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022 č. j. 22 Co 3/2022-83 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2021 č. j. 13 C 133/2019-69, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.
2. Stěžovatelé se podanou žalobou domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi poskytnutí peněžitého zadostiučinění (každý ve výši 585 000 Kč) za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou utrpěli následkem neodůvodněných průtahů při vyřizování restitučních nároků. Právní předchůdce stěžovatelů v roce 1991 uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Jelikož stát zcela neuspokojil nároky na vydání náhradních pozemků, domáhali se stěžovatelé svých práv ve sporu o určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 10. 2021 č. j. 13 C 133/2019-69 byla žaloba stěžovatelů odmítnuta (výroky I. - IV.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky V. - VII.). Obvodní soud v souladu s §43 občanského soudního řádu nejprve vyzval stěžovatele k odstranění vad podané žaloby, spočívající ve specifikaci, zda se uplatněným nárokem domáhají odškodnění z titulu náhrady újmy způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem v restitučním řízení u pozemkového úřadu, příp. jaká část požadovaného odškodnění na tuto fázi připadá, či zda se uplatněným nárokem (příp. jeho části) domáhají odškodnění z titulu náhrady újmy způsobené v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy a o určení náhrady za odňaté a nevydané pozemky. Každý ze stěžovatelů měl specifikovat výši újmy, která byla následkem ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu v restitučním řízení u pozemkového úřadu a která byla následkem ve vztahu k řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy a o určení náhrady za odňaté a nevydané pozemky. Poté, co stěžovatelé neodstranili vady žaloby tak, aby bylo možné projednat tvrzený nárok, čímž nebylo možné rozlišit, z jakého titulu se jakého odškodnění domáhají, když žaloba pouze napovídá, že se nejedná o jeden odpovědnostní titul, dospěl obvodní soud k závěru, že žaloba je neprojednatelná.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 2. 2022 č. j. 22 Co 3/2022-83 bylo usnesení obvodního soudu ve výrocích I., II., III. a IV. potvrzeno (výrok I.), změněno bylo v nákladových výrocích V., VI. a VIII. jen co do výše částky (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shledal odvolání stěžovatelů nedůvodným. Pro posouzení charakteru uplatněného nároku (včetně otázky běhu promlčecí doby) bylo mimo jiné rozhodné, zda ve věci restitučního nároku probíhalo jedno řízení a zda tak stěžovatelům vznikla nemajetková újma. Podle městského soudu stěžovateli vymezené období bylo třeba rozdělit do tří etap. První etapa je období, kdy stěžovatelé, potažmo předchůdce, vedli před orgány státní moci správní řízení o to, zda jsou či nejsou vlastníky pozemků, jehož integrální součástí bylo i občanskoprávní řízení před soudy podle části páté občanského soudního řádu. Druhou etapu představuje období, kdy stěžovatelé, potažmo jejich předchůdce, vedli se státem jako soukromoprávním subjektem jednání o náhradní uspokojení restitučních nároků v případech, kdy v řízeních zahrnutých do první etapy bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky. Třetí etapu tvoří období, kdy pohledávky na uspokojení restitučních nároků vzešlé z řízení v první etapě, které nebyly uspokojeny v druhé etapě mimosoudně (mimo řízení), stěžovatelé uplatnili žalobami o určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevu vůle podanými u soudu (u státu jako vrchnosti) proti státu (jako soukromoprávnímu subjektu). S přihlédnutím ke stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 městský soud dovodil, že v případě posouzení dvou navazujících samostatných řízení jako celku (z hlediska celkové doby řízení pro účely přiznání odpovídajícího zadostiučinění) je třeba z hlediska promlčení nadále posuzovat jednotlivá stádia samostatně. Postup obvodního soudu, který nejprve vyzval stěžovatele k odstranění vad podané žaloby ve smyslu §43 občanského soudního řádu, neboť bylo třeba vyjasnit, zda se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy z tvrzeného nesprávného úředního postupu v restitučním řízení (příp. jaká část uplatněného nároku na toto řízení připadá), zda se uplatněného nároku domáhají z titulu újmy způsobené v řízeních navazujících (případně jaká část uplatněného nároku na tato řízení připadá) či z obou (více) titulů, a poté žalobu odmítl, neboť vady nebyly odstraněny, shledal správným. Bez upřesnění nebylo možné bezpečně uzavřít, jaké nároky byly předmětem žaloby, určit příslušnou organizační složku jednající jménem státu, a posoudit vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení ve vztahu k řízení o restitučním nároku probíhajícímu od 14. 12. 1992 do 26. 10. 2016. Neurčitost podané žaloby, trvající i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tak bránila věcnému projednání.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022 č. j. 30 Cdo 2633/2022-117 bylo řízení o dovolání stěžovatelů ve vztahu k usnesení obvodního soudu zastaveno (výrok I.), ve vztahu k usnesení městského soudu bylo dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné pro řešení otázky, zda žaloba je projednatelná v situaci, kdy každý ze stěžovatelů uplatňuje samostatně jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy za celkovou dobu řízení o jejich restitučních nárocích, a to od podání restitučního návrhu v roce 1991, resp. 1992, do nabytí právní moci rozhodnutí soudů ve sporech o určení výše náhrady za odňaté a nevydané pozemky a o nahrazení projevu vůle státního pozemkového úřadu, na jejichž základě byla do katastru nemovitostí zapsána jejich vlastnická práva. Městský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když uzavřel, že celé toto období je třeba již v žalobě pro účely posouzení běhu promlčecí doby rozdělit do "tří etap", neboť právě z hlediska promlčení je třeba posuzovat jednotlivá řízení samostatně, což platí i v případě řízení navazujících, na která se jinak pro účely stanovení celkové délky řízení a přiznání odpovídajícího zadostiučinění hledí jako na jeden celek.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů, které odmítly věc projednat, bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04, podle kterého se obecné soudy musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Nesouhlasí rovněž se závěry soudů o neprojednatelnosti žaloby v tom směru, která organizační složka státu je oprávněna ve věci jednat.
7. Stěžovatelé rovněž upozorňují na odlišný přístup v rozhodnutích Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 15 C 34/2018 a Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 21 Co 102/2019, kterým naopak bylo podané žalobě v celém rozsahu vyhověno.
8.Podle stěžovatelů se ve věci jedná o průtahy v restitučním řízení, které nelze rozdělit na řízení nalézací a vykonávací, neboť se jedná o jeden ze zákonů o odstranění majetkových křivd. Celé řízení je zahajováno žádostí restituentů a končí rozhodnutím odvolacího soudu ve sporech o nahrazení projevu vůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Ústavní soud, v souladu se shora uvedeným, přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud přisvědčil závěru obecných soudů o neurčitosti žaloby stěžovatelů. Žaloba stěžovatelů obsahovala vady, které bránily věcnému projednání. Postup obvodního soudu, který vyzval stěžovatele, aby ve smyslu §43 občanského soudního řádu odstranili vady podané žaloby, nelze považovat za příliš formalistický, neboť je obecnou povinností žalobců jednoznačně vymezit předmět řízení, od něhož se následně odvíjí celý následný proces dokazování, vedoucí ke skutkovým zjištěním a z nich učiněným právním závěrům. Stěžovatelé byli obvodním soudem ve výzvě k odstranění vad náležitě vedeni k tomu, aby uvedli, jakých nároků a z jakého titulu se domáhají (náhrada nemajetkové újmy z tvrzeného nesprávného úředního postupu v restitučním řízení, v navazujících řízení, či z obou titulů, a jaká část uplatněného nároku na tato jednotlivá řízení připadá). Současně měli jednoznačně konkretizovat bezprostřední příčinu vzniku tvrzené újmy, tj. bylo třeba uvést, zda bezprostřední příčinou vzniku újmy byl nesprávný úřední postup pozemkového úřadu a rozvést tvrzení o neodůvodněných průtazích řízení. Z napadených usnesení však vyplývá, že stěžovatelé ani v následném (byť po lhůtě doručeném) podání uvedené vady neodstranili, pouze setrvali na svých žalobních tvrzeních. Bez upřesnění podané žaloby obecné soudy nemohly uzavřít, jaké nároky jsou předmětem žaloby, určit příslušnou organizační složku jednající jménem státu a v neposlední řadě posoudit vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení (v podrobnostech viz odůvodnění napadených rozhodnutí).
13. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů jakékoli vybočení z mezí ústavnosti, obecné soudy postupovaly ústavně konformně, jestliže stěžovatele nejprve prostřednictvím výzvy upozornily na nedostatky žaloby s uvedením, v jakém směru je třeba žalobu doplnit, aby ji bylo možno projednat. Napadená usnesení jsou řádně odůvodněná, přičemž jejich závěry nevykazují prvky přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti. Argumentaci obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými usneseními nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, ani jiná jejich ústavně zaručená základní práva.
15. Ze shora uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu