ECLI:CZ:US:2023:2.US.502.23.1
sp. zn. II. ÚS 502/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ESCAN Treuunternehmen reg., sídlem Pflugstrasse 7, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, svěřenského správce svěřenského fondu TIMMER TRUST, Pflugstrasse 22, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného JUDr. Oldřichem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021 č. j. 20 Co 56/2021-129 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 21 Cdo 1007/2022-231, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je svěřenským správcem svěřenského fondu TIMMER TRUST. Tento svěřenský fond (dále také jako "dlužník"") si v roce 2019 půjčil od fyzické osoby (dále také jako "věřitel") 1,5 milionu Kč na 6 měsíců. Pro případ nesplacení půjčky si účastníci v zápůjční smlouvě sjednali mj. smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý měsíc prodlení. Zároveň se dohodli na zajištění všech závazků ze smlouvy formou zástavního práva na několik nemovitostí, patřících dle údajů v katastru nemovitostí dlužníkovi. Ten půjčku ve stanoveném termínu nesplatil, proto věřitel soudu navrhl prodej zastavených nemovitostí k uspokojení pohledávky včetně příslušenství.
3. Okresní soud v Kutné Hoře (ústavní stížností nenapadeným) usnesením soudní prodej zástavy nařídil, neboť věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a osobu zástavního dlužníka. Stejný soud a poté i Krajský soud v Praze řešily následně označení zástavního dlužníka a došly k závěru, že je jím svěřenský správce dlužníka (reálně se na pozici svěřenského správce v průběhu řízení dle všeho vystřídalo několik osob, dále bude pro všechny svěřenské správce užíváno označení "stěžovatel"). Krajský soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí ve svém důsledku potvrdil (formální struktura výroků usnesení není pro ústavní stížnost důležitá). Odmítl námitky stěžovatele, že dlužník nemohl pro nedostatek právní subjektivity žádnou zápůjční smlouvu vůbec uzavřít (mohl tak učinit jen stěžovatel), a proto ta byla od počátku neplatná. Neztotožnil se ani s dalším argumentem, že zápis zástavního práva do katastru nemovitostí neřešil otázku smluvních pokut, a tedy je zástavní právo nemůže krýt. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud označil v části za přípustné, nikoliv však opodstatněné. Konkrétně řešil otázku, jaké právo mělo být v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodné. Přiklonil se k uplatnitelnosti lichtenštejnského práva, jehož následným výkladem došel k závěru, že odvolací soud postupoval správně (byť z jiných důvodů), pokud kroky dlužníka, který skutečně postrádá právní subjektivitu, přičetl stěžovateli (svěřenskému správci). U ostatních námitek dovolací soud dovodil soulad rozhodnutí odvolacího soudu se svou ustálenou judikaturou a odmítl je.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Rozsáhlá ústavní stížnost vymezuje dva hlavní okruhy námitek. První se věnuje právní subjektivitě dlužníka. Jestliže ji nemá, nemohl uzavřít ani zápůjční smlouvu, ani být vlastníkem zastavených nemovitostí. Byť stěžovatel souhlasí se závěrem obecných soudů, že úkony jím provedené jsou přičitatelné dlužníkovi, nemůže tato (soudní) konstrukce vést k faktické změně zápisu v katastru nemovitostí informující o vlastnictví, úprava by musela být provedena pouze k tomu zákonem předvídaným způsobem. Druhá část argumentace v ústavní stížnosti rozporuje, že by se zástavní právo mělo vztahovat také na příslušenství pohledávky (smluvní pokutu). V katastru nemovitostí byl dluh ve prospěch věřitele specifikován toliko jako "Smlouva o zápůjčce, podle které Zástavní věřitel půjčil zástavci částku 1 500 000 Kč." S odkazem na §1313 občanského zákoníku stěžovatel připomíná, že zástavní právo zajišťuje smluvní pokutu jen tehdy, jestliže je to výslovně ujednáno. Vyvozuje z toho, že zástavní právo může zajišťovat pouze formu pohledávky uvedenou (a předvídatelnou) v katastru nemovitostí. Předmětný zápis informaci o zajištění smluvní pokuty neobsahoval. Obecné soudy tak chybně prostřednictvím soudního výkladu v podstatě dotvořily (rozšířily) věcný obsah záznamu v katastru nemovitostí, čímž ohrozily zásadu publicity veřejných registrů a překročily svou civilněprávní pravomoc.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Podstata přezkoumávané věci v základu spočívá v soudním nařízení prodeje nemovitostí, které sloužily jako zástava nesplaceného dluhu. Tento půdorys je v praxi zcela běžný a právně obvykle nepříliš nekomplikovaný. Ústavnímu soudu není známo, z jakých důvodů si dlužník prostředky půjčoval, jaký je vztah dlužníka k věřiteli či proč si strany ujednaly zrovna tyto podmínky půjčky (např. úpravu smluvní pokuty). Lze předpokládat, že uvedené faktory nebyly v daném případě ničím problematické, ostatně stěžovatel v tomto směru žádné námitky nevznáší. Šlo tedy dle všeho o standardní půjčku, kterou dlužník nesplatil.
10. Dlužník se nicméně začal bránit prodeji zástavy s argumentem, že nemá právní subjektivitu a smlouva o zápůjčce proto byla neplatná, ze stejného důvodu ani nemohl vlastnit zastavené nemovitosti. Odvolací a dovolací soud tuto námitku vyvrátily s tím, že (ve stručnosti) na základě §17 odst. 2 občanského zákoníku a názorů odborné literatury lze práva a povinnosti dlužníka (svěřenský fond) jednoznačně přičítat stěžovateli (svěřenskému správci). Jelikož stěžovatel toto východisko výslovně akceptuje a v části podání obsahující dle nadpisu jádro ústavní stížnosti (od str. 6 dále) už tuto námitku nerozebírá, Ústavnímu soudu není jasné, zda ji stěžovatel vůbec předkládá. Ať je tomu jakkoliv, námitka se jeví účelovou. Byť byla zápůjční smlouva uzavřena s dlužníkem, stěžovatel za něj samozřejmě musel jednat a obsah dané smlouvy včetně označení stran mu byl při podpisu znám. Stěžovatel se pokouší tvrdit, že mu nevadilo si jménem dlužníka půjčit peníze, aby si po nesplacení najednou "vzpomněl", že dlužník je non-subjekt a dluh je kvůli tomu od počátku neplatný. Taková konstrukce se jeví absurdní bez ohledu na to, zda by bylo použito právo české či lichtenštejnské.
11. Fakticky se stejnou logikou je možné odmítnout druhý okruh námitek. Stěžovateli nutno přisvědčit, že zápis v katastru nemovitostí výslovně neobsahoval informaci o použitelnosti zástavy také na smluvní pokutu. Tento údaj však byl samozřejmě součástí smluvních vztahů (smlouva o zápůjčce a zástavní smlouva) mezi účastníky, tj. podmínka §1313 občanského zákoníku byla naplněna. Stěžovatel se nicméně pokouší tvrdit, že pro něj není závazné znění příslušných smluv, ale pouze zápis v katastru nemovitostí. Argument by snad mohl mít nějakou váhu, pokud by byl uplatněn (třetími) subjekty, které obsah smluvních vztahů vlastníka nemovitosti neznají a musejí se spolehnout na obsah záznamu v katastru nemovitostí (a i pak by záleželo na okolnostech případu). Těžko ale může obstát jako obrana v případě stěžovatele, jemuž jsou aktivity dlužníka přímo přičítány (tj. jedná za něj, srov. shora).
12. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud optikou porušení základních práv primárně přezkoumává spravedlivost výsledku předchozího řízení. V posuzované věci se nelze zbavit dojmu, že se stěžovatel brání negativním důsledkům nesplacení dluhu poukazováním na různé sofistikované a formalistické "nedostatky", o kterých přitom při uzavírání smluvních vztahů minimálně věděl, pokud je dokonce sám nezapříčinil. Takové jednání Ústavní soud chránit nehodlá. Ve výsledku proto proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu