ECLI:CZ:US:2023:2.US.519.23.1
sp. zn. II. ÚS 519/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti EKO TRANSFER CORPORATION, s. r. o., se sídlem Rodinov 76, zastoupené Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Kounicova 685/20, Brno, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 2. 2019 č. j. 6376/19/5300-22442-712600, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10 2020 č. j. 29 Af 33/2019-42 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2022 č. j. 4 Afs 377/2020-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen "správce daně") dospěl na základě provedené daňové kontroly k závěru, že nedošlo k faktické realizaci dopravy zboží (produktů živočišné výroby) od stěžovatelky do deklarované destinace ve Slovenské republice společnosti MBZ Slovakia, s. r. o., tudíž stěžovatelka neměla nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty při dodání do jiného členského státu EU ve smyslu §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Z tohoto důvodu správce daně vydal dne 3. 9. 2018 devět dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce za zdaňovací období květen roku 2016 až leden roku 2017 doměřil daň z přidané hodnoty v celkové výši 9 607 485 Kč a penále ve výši 1 921 495 Kč.
Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky a dodatečné platební výměry potvrdilo. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí. Následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předmětné řízení je výsledkem komplexního zhodnocení otázky, zda byla v dobré víře ohledně dodání předmětného zboží do jiného členského státu EU a zda tak splnila podmínky pro uplatnění osvobození od daně z přidané hodnoty. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v požadavku správních orgánů a soudů, aby sama kontrolovala dotčené státní orgány, v daném případě orgány veterinární správy. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí bylo správními orgány kladeno k tíži, že příliš důvěřovala údajům v databázi TRACES monitorující přesun předmětného zboží a tyto informace neověřovala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení konstantně judikuje, že je oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Námitky stěžovatelky směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně a se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že krajský soud na rozdíl od Odvolacího finančního ředitelství dospěl k závěru, že i pouhé nahrání údajů do systému TRACES může mít vypovídací hodnotu ve vztahu k dobré víře stěžovatelky. Krajský soud upozornil, že vzhledem k tomu, že v dané věci existovaly ještě další skutečnosti, které dobrou víru stěžovatelky podlamovaly, se však požadavek na prověřování, zda došlo ke kontrole údajů zadaných do systému TRACES ze strany orgánů veterinární správy, nejeví jako nepřiměřený. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu zdůraznil, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud pochybil, když uznal, že jí nelze klást k tíži neověřené důvěřování v systém TRACES, a přesto dospěl k závěru, že s ohledem na další skutečnosti byla její dobrá víra podlomena. Krajský soud při posuzování této otázky vycházel i z dalších konkrétních okolností souvisejících jednak s přepravou zboží, jednak s neobezřetným chováním stěžovatelky v obchodních vztazích, které jej ve svém souhrnu vedly k závěru, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře ohledně dodání zboží do jiného členského státu EU. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil při posouzení otázky dobré víry stěžovatelky
Ústavní soud ověřil, že oba soudy ústavně konformně odůvodnily závěr, že stěžovatelka nemohla být ohledně dodání zboží do jiného členského státu EU v dobré víře. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu