ECLI:CZ:US:2023:2.US.528.23.1
sp. zn. II. ÚS 528/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti Radima Jeřábka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2022 č. j. 33 Cm 9/2016-286 ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2022 č. j. 33 Cm 9/2016-314, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CAPITAL-STAR s. r. o., sídlem Rozkošská 568, Praha 4 - Šeberov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a vlastnického práva.
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 8. 2022 č. j. 33 Cm 9/2016-281, vydaným vyšší soudní úřednicí v řízení o zaplacení částky 1 139 359 Kč s příslušenstvím ze směnky, byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 33 Cm 9/2016-226 ve výši 56 158 Kč.
3. Ke stěžovatelovým námitkám (§9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 293/2013 Sb.) krajský soud napadeným usnesením výše uvedené usnesení potvrdil. "Opravným" usnesením č. j. 33 Cm 9/2016-314 pak krajský soud opravil ve výrokové části písařskou chybu spočívající v nesprávném označení námitkami napadeného usnesení (číslem jednacím).
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2903/22 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, přičemž poukázal na stanovisko svého pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), které dospělo k závěru, že "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona [...] č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona [o Ústavním soudu] nepřípustná".
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že i když mu bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno dne 26. 9. 2022, ústavní stížnost nelze považovat za opožděnou. V této souvislosti poukazuje na to, že mu již bylo doručeno meritorní rozhodnutí - rozsudek Vrchního soudu ze dne 8. 12. 2022 č. j. 12 Cmo 167/2022-303, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolává se přitom úvah obsažených v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 2903/22, kde vzal Ústavní soud na vědomí, že stěžovatel z procesní opatrnosti soudní poplatek zaplatil, a tudíž k zastavení soudního řízení nedojde, současně však hledal, že ústavní stížnost je "prozatím předčasná, ale jakmile bude ve věci samé rozhodnuto, stěžovatel (prostřednictvím zástupce) se bude moci na Ústavní soud posléze obrátit s námitkou zásahu do majetkových práv stěžovatele (a jeho advokáta), podobně jako v případech rozporování nákladového výroku obecných soudů před Ústavním soudem" (bod 9), k čemuž doplnil, že "Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti", že "lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet až po doručení meritorního (konečného) rozhodnutí této věci", a že je "obecně vhodné, aby stěžovatel z procesní opatrnosti na toto usnesení v textu stížnosti upozornil"(bod 10).
6. Stěžovatel se znovu domáhá toliko zrušení usnesení krajského soudu, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, resp. kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti této výzvě, ačkoliv Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 uzavřel, že taková ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť dané rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Samo o sobě totiž není způsobilé bezprostředně založit zásah do základních práv; takovým rozhodnutím může být (až) usnesení o zastavení řízení anebo usnesení podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, tj. kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu (viz sub 6 stanoviska).
7. Skutečnost, že již bylo ve věci samé rozhodnuto, na tomto závěru nic změnit nemůže. Poukazuje-li stěžovatel na úvahy Ústavního soudu obsažené v usnesení sp. zn. II. ÚS 2903/22, tyto nelze, a to i s ohledem na výše uvedené závěry pléna Ústavního soudu, interpretovat tak, že by nyní byl stěžovatel oprávněn (samostatně) napadnout totéž rozhodnutí.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj