ECLI:CZ:US:2023:2.US.530.23.1
sp. zn. II. ÚS 530/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti NOVA Money Market, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., sídlem Na příkopě 854/14, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. KSPH 70 INS 22384/2021, 29 NSČR 167/2022-A- 32, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2022 č. j. KSPH 70 INS 22384/2021, 4 VSPH 493/2022-A-23 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022 č. j. KSPH 70 INS 22384/2021-A-13, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí z důvodu tvrzeného nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a veřejně přístupného insolvenčního spisu, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 82 INS 22384/2021, přičemž shledal, že výše napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl zjištěn (mimo jiné) úpadek dlužníků Roberta Změlíka a jeho manželky Andrey Změlíkové (výrok I.), bylo povoleno jeho řešení oddlužením (výrok II.) a insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Monika Urbanová, sídlem třída Legionářů 2813/10, Jihlava (výrok III.).
3. Stěžovatelka (přihlášená věřitelka) podala odvolání pouze proti výroku o ustanovení insolvenční správkyně, v němž navrhla, aby soud své rozhodnutí změnil a ustanovil koncernovým správcem společnost INSOL.UTION, v. o. s., sídlem Svobodova 138/5, Praha 2 - Vyšehrad insolvenční správkyni již probíhajícího insolvenčního řízení dlužnice společnosti NETWOMARK 2002 s. r. o., jejímž jediným společníkem je právě dlužník Robert Změlík.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") návrhu stěžovatelky nevyhověl a usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Uvedl, že v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce [§26 zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")],,lze namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Naopak v odvolacím řízení již nelze přezkoumávat opatření předsedy insolvenčního soudu, a to ani v rozsahu porušení práva na spravedlivý proces, neboť jde o úkon hybridní povahy, který nemá povahu rozhodnutí [§4 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona opatřením správního orgánu (dále jen "jednací řád")] a nejsou proti němu přípustné žádné opravné prostředky.
5. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud posoudil jako přípustné k řešení právní otázky týkající se "výkladu ustanovení §25 insolvenčního zákona, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené". Nejvyšší soud dovolání zamítl, jelikož se stěžovatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud připomněl základní východiska pro určení a ustanovení osoby insolvenčního správce podle §25 insolvenčního zákona i pro přezkum rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce ve smyslu §26 insolvenčního zákona [srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3141/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016 sp. zn. 29 NSČR 130/2014 (R 47/2018) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 141/2021] a s ohledem na takto vymezený právní rámec uzavřel, že nelze uplatnit stejná pravidla pro určení osoby "zákonného insolvenčního správce" a osoby "zákonného soudce", neboť chrání kvalitativně odlišná práva a zájmy účastníků řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že k ustanovení insolvenční správkyně Mgr. Moniky Urbanové došlo v důsledku určení nesprávné osoby v opatření předsedy krajského soudu, neboť v případě úpadců Roberta Změlíka a společnosti NETWOMARK 2002 s. r. o. byly splněny podmínky pro určení a ustanovení společného koncernového správce. Uvedená chyba krajského soudu tak vedla k porušení práva stěžovatelky na "zákonného insolvenčního správce". Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud platí institut práva na zákonného soudce, musí být dodržováno i právo na "zákonného insolvenčního správce", neboť insolvenční správce představuje prodlouženou ruku insolvenčního soudu, v opačném případě by šlo o porušení práva účastníků na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelka uvádí, že veřejnoprávní povahu výkonu funkce insolvenčního správce lze dovodit z judikatury (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2096/2008) a blízkost charakteru funkcí insolvenčního správce a soudce potvrzuje názor Nejvyššího soudu, že na insolvenčního správce jsou při zkoumání jeho nepodjatosti aplikována stejná měřítka jako na soudce a přísedící (srovnej usnesení ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 29 NSČR 107/2013).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydaném v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda jej lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka napadá podle obsahu svých námitek (stejně jako v řízení před obecnými soudy) také opatření předsedy krajského soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle §25 insolvenčního zákona představuje úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který podle §4 odst. 3 věty první jednacího řádu nemá povahu rozhodnutí a nelze jej v odvolacím (ani dovolacím) řízení přezkoumávat [srovnej nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3141/15 (N 164/82 SbNU 583)]. Proti opatření předsedy krajského soudu se lze v krajních případech bránit přímo ústavní stížností, kterou by však bylo nutné hodnotit v tomto konkrétním případě jako opožděnou, námitky takto vymezené hodnotil Ústavní soud pouze omezeně.
11. Ústavní soud se tak zabýval výhradně otázkou, zda nedošlo k porušení procesních pravidel insolvenčního řízení, které by byly způsobilé založit nepřijatelný ústavněprávní zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
12. Krajský soud ustanovil insolvenční správkyni, kterou určil předseda krajského soudu podle pořadí v tzv. kolečku [§25 odst. 2 insolvenčního zákona]. Proto je-li stěžovatelka přesvědčena, že dlužník Robert Změlík a společnost NETWOMARK 2002 s. r. o. jsou koncernově propojeni, a osoba insolvenčního správce měla být určena postupem podle §25 odst. 4 insolvenčního zákona, požaduje po Ústavním soudu výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Návrh, který stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uplatňuje je nenárokový a záleží výhradně na uvážení insolvenčního soudu. Neurčení a ve výsledku neustanovení požadované osoby koncernového správce není způsobilé založit nepřijatelný ústavněprávní zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
13. Platí, že podle §26 věty druhé insolvenčního zákona lze v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce namítat pouze to, že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, tj. je vyloučeno, aby v odvolacím (dovolacím) řízení soud přezkoumával podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu (srovnej citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3141/15).
14. Procesní postup insolvenčních soudů, které řádně zkoumaly splnění zákonných podmínek ve smyslu výše uvedeném [cit. §26 insolvenčního zákona], považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Z odůvodnění napadených usnesení (Nejvyššího soudu především) navíc vyplývá, že stěžovatelce bylo podáno vyčerpávající vysvětlení, v jakém rozsahu lze přezkum realizovat.
15. Konečně k tvrzenému porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že právo na zákonného soudce tvoří nepopiratelně nedílnou součást práva na spravedlivý proces a pro účastníky řízení představuje záruku, že posuzovaná věc bude přidělena k rozhodování příslušnému soudu způsobem předvídatelným, transparentním, a to vše bez prvků svévole. Tento klíčový atribut práva na spravedlivý proces provází bohatá judikatura Ústavního soudu [například srovnej nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 1920/17 (N 20/88 SbNU 279), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20], jejíž závěry však nelze volně (a svévolně) nárokovat a aplikovat na libovolné procesní subjekty (byť s prvky postavení orgánu veřejné moci), v tomto případě na funkci insolvenčního správce. Právo na zákonného soudce a s tím spojené právo na určení zákonného soudce chrání svou intenzitou jiné zájmy než zákonné určení osoby insolvenčního správce, jak ostatně dostatečně vyložil Nejvyšší soud ve svém odůvodnění a Ústavní soud se k jeho názoru přiklání.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu