ECLI:CZ:US:2023:2.US.535.23.1
sp. zn. II. ÚS 535/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní korporace CASTLEBAR Invest s. r. o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 1524/2022-1284, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 3 Cmo 39/2020-1239 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 11 Cm 50/2014-1186 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2020 č. j. 11 Cm 50/214-1215, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka z titulu bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 25 099 900 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 1 256 173,60 Kč (výrok III) a hlavnímu městu Praha (jako vedlejšímu účastníkovi řízení na straně žalované) ve výši 1 123 944,80 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo, protože vedlejší účastnice užíváním licencí k užití software DOS (v systému OPENCARD) nad sjednaný rámec autorský zákon neporušila.
3. Výše označeným usnesením městský soud řízení co do částky 12 549 950 Kč s příslušenstvím podle §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a v tomto rozsahu svůj rozsudek zrušil (s tím, že řízení bude pokračovat již jen ohledně zaplacení částky 12 549 950 Kč s příslušenstvím).
4. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") opravil stěžovatelčin název uvedený v záhlaví rozsudku městského soudu (výrok I), jeho rozsudek ve znění výše uvedeného usnesení potvrdil (výrok II), stěžovatelce uložil zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici částku 120 128,80 Kč (výrok III) a hlavnímu městu Praha rovněž částku 120 128,80 Kč (výrok IV). Na rozdíl o městského soudu však vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice autorský zákon porušila, ale že postup stěžovatelčiny právní předchůdkyně, obchodní společnosti eMoneyServices s. r. o., představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "občanský zákoník").
5. Vyšel přitom ze zjištění, že docházelo k překročení sjednaného rozsahu licencí vedlejší účastnicí, neboť jejich počet nebyl předem znám, což také bylo smlouvou předpokládáno a technicky umožněno, přičemž po určitou dobu byl rozdíl mezi sjednaným a skutečně užívaným počtem karet s nahraným softwarem DOS "v jakémsi vakuu", resp. ohledně těchto karet byl systému užíván bez řádné licence, a tedy neoprávněně. Smluvní strany, tj. vedlejší účastnice a právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost HAGUESS, a. s., si tento problém uvědomovaly a smlouvu měnily vždy v reakci na konkrétní překročení limitu, tj. zpětně, a to dodatky č. 1 až 5 (aniž by přistoupily ke změně smlouvy tak, že by v ní nastavily proces zpětného odkupu licencí). Šlo o obchodní zvyklost, z níž vybočil dodatek č. 6, který vedlejší účastnice uzavřela s další právní předchůdkyní stěžovatelky - obchodní společností eMoneyServices s. r. o. a podle něhož (na rozdíl od předchozích dodatků) nemělo jeho uzavření vliv na práva a povinnosti stran ohledně předchozího užívání systému u nadlimitního počtu karet. Na základě toho vrchní soud vyjádřil názor, že vedlejší účastnice měla v úmyslu za dočasné užívání licencí nad sjednaný rámec zaplatit, přičemž poukázal na zmíněnou předchozí obchodní praxi, na smluvní ujednání o umožnění překročení sjednaného limitu karet a o povinnosti poskytovatele udělit licence pro nadlimitní karty, jakož i na to, že systém DOS byl vyvinut přímo pro vedlejší účastnici a použít ho mohla jen ona, že k jednání o posledním překročení došlo v době, kdy již bylo známo, že dojde k ukončení používání software DOS, a že vedlejší účastnice, která zajišťuje služby pražské veřejné dopravy, musela zabezpečit chod systému, a proto jí nezbylo než uzavřít zmíněný dodatek č. 6. Podle vrchní soudu stěžovatelka v tomto případě postupovala jinak, než bylo mezi smluvními stranami ustáleno, a to z důvodu, aby uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé ceny licence, kterýžto záměr nelze považovat za poctivý, a takové jednání za souladné s dobrými mravy.
6. Proti výroku II a navazujícím výrokům III a IV rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 064,40 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a hlavním městem Praha nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a o nákladech řízení podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
7. Stěžovatelka uvádí, že bylo prokázáno, že užívání software DOS nad sjednaný rámec bylo neoprávněným užitím autorského díla a porušením autorského zákona, a tvrdí, že jí proto náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona. Městský soud porušil její ústavní práva, když porušení autorských práv zhodnotil nesprávně jako obchodní zvyklost mezi vedlejší účastnicí a jejími právními předchůdkyněmi, obchodní společností HAGUESS, a. s., resp. eMoneyServices s. r. o.
8. Vrchní soud pak podle stěžovatelčina názoru nesprávně zhodnotil, že uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. S odvoláním na korespondenci smluvních stran stěžovatelka argumentuje tím, že vedlejší účastnice opakovaně porušovala autorská práva užíváním většího než sjednaného počtu licencí software DOS, na což byla od roku 2012 opakovaně upozorňována. Zadávací řízení za účelem rozšíření licenčních oprávnění však vypsala až v červnu 2014, poté co obdržela předžalobní upomínku, a poplatek za toto rozšíření uhradila až po podání žaloby. Nic jí nebránilo si s předstihem potřebné licence nakoupit, přičemž bylo pouze dobrou vůlí její právní předchůdkyně, že žádné sankční plnění nepožadovala.
9. K argumentu vrchního soudu existující praxí mezi smluvními stranami stěžovatelka uvádí, že porušování licenční smlouvy se řešilo ad hoc dodatky licenční smlouvy. Jde-li o dodatek č. 6, podle stěžovatelky obchodní společnost eMoneyServices s. r. o., která "nahradila" v daném vztahu obchodní společnost HAGUESS, a. s., nebyla předchozí praxí vázána, a tudíž se vedlejší účastnice nemohla spoléhat na to, že se podle ní bude postupovat i v případě, který je předmětem sporu.
10. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelky pochybit tím, že potvrdil právní závěr vrchního soudu, aniž by vzal v úvahu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona představuje zákonnou sankci za neoprávněné užití autorského díla, a že se tudíž reálná existence tohoto obohacení neprokazuje. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu "ÚS 1525/2017" [pozn.: mohlo by jít o usnesení ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 621/17 nebo ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 466/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu na adrese https://nalus.usoud.cz)] a na odbornou literaturu, podle které daný nárok nemá restituční povahu, ale jde o soukromou pokutu vyplácenou k rukám majitele práva za neoprávněné užití duševního vlastnictví.
11. Soudům všech stupňů pak stěžovatelky vytýká, že žalované straně přiznaly náhradu nákladů řízení, aniž by se vypořádaly s jejich účelností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice autorský zákona neporušila. Vzhledem k tomu, že daný právní názor zkorigoval vrchní soud, Ústavní soud se ústavní konformitou napadeného rozsudku městského soudu nezabýval, neboť by to na výsledek řízení nemohlo mít žádný vliv.
15. Vůči rozhodnutím soudů vyšších stupňů pak stěžovatelka namítá, že považovaly uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku, resp. §3 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Napadená rozhodnutí mají podle stěžovatelky tedy spočívat v nesprávném výkladu podústavního práva, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře identifikoval, kdy daný "proces" bývá stižen zmíněnou kvalifikovanou vadou, tj. nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Současně je třeba vzít v úvahu, že pojem "dobré mravy" poskytuje poměrně široký prostor pro úvahu obecných soudů, jde-li o stanovení jeho obsahu ve vztahu ke konkrétní situaci, čímž se (logicky) značně zužuje prostor Ústavního soudu k zásahu do daného rozhodování na případy libovůle, kdy obecné soudy své závěry (řádně) neodůvodní, či zjevné svévole, kdy obecné soudy (zpravidla v rozporu s kritérii vymezenými dosavadní judikaturou) zohlední skutečnosti očividně nepodstatné či dokonce irelevantní, eventuálně ty významné pominou.
17. Stěžovatelka neústavnost daného právního závěru vyvozuje primárně z toho, že důvody, na nichž soudy vyšších stupňů svá rozhodnutí postavily, jsou irelevantní, přičemž jejich úvahy podrobně analyzuje a vede ohledně nich obsáhlou polemiku; ve své podstatě však jde o vyjádření nesouhlasu s dostatečně odůvodněnými soudními závěry, kdy stěžovatelka požaduje, aby se Ústavní soud znovu věcí zabýval, jí uváděné skutečnosti zhodnotil jako významnější než ty, které za podstatné považovaly obecné soudy a sám vyslovil názor na to, zda její postup v dané kauze lze kvalifikovat jako rozporný s dobrými mravy či nikoliv. K takovému posouzení se však Ústavní soud necítí být oprávněn.
18. Z hlediska ústavnosti je naopak podstatné, že z napadeného rozsudku vrchního soudu je dostatečně patrno (viz výše), jaké jednání považoval vrchních soud za účelové, resp. z hlediska dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku neakceptovatelné, tedy že v průběhu smluvního vztahu jeho strany řešily užívání licencí nad sjednaný objem (kdy skutečný nebyl předem znám) uzavíráním jednotlivých smluvních dodatků, čímž původně protiprávní stav zhojily, přičemž právní předchůdkyně stěžovatelky s uplatněním "sankce" ve smyslu §40 odst. 4 autorského zákona přišla až v samotném závěru tohoto vztahu, tedy v podstatě ex post, když dosavadní obchodní praxi odmítla. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v tom ohledu, že by závěr vrchního soudu a potažmo Nejvyššího soudu bylo možné označit z věcného hlediska za zjevně nepřiměřený, jenž by pak nemohl s ohledem na základní právo na spravedlivý proces, které se stěžovatelka dovolává, obstát.
19. Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda náklady právního zastoupení vedlejší účastnice a hlavního města Praha byly účelně vynaloženy (§142 odst. 1 o. s. ř.), podle názoru Ústavního soudu k takovému postupu nebyl žádný důvod, neboť u obou subjektů očividně daná kauza nepředstavuje běžnou či jednoduchou právní agendu, kterou by mohly/měly povinnost zajišťovat svými zaměstnanci.
20. Zbývá dodat, že stěžovatelka se domáhá zrušení i "opravného" výroku I rozsudku vrchního soudu, v tomto ohledu však v ústavní stížnosti žádné námitky neuplatňuje.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu