ECLI:CZ:US:2023:2.US.549.23.1
sp. zn. II. ÚS 549/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ústecké šrouby, z. s. se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Petrou Humlíčkovou, advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. prosince 2022 č. j. 10 As 297/2020-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016 vyhověl žádosti osoby zúčastněné na řízení I. (Myslivecký spolek Chabařovické jezero) a povolil podle §5 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), a §42 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, odlov geograficky nepůvodních živočichů (nutrie říční, psík mývalovitý a mýval severní) v honitbě "PKÚ", jejíž součásti je jezero Milada. Možnost odlovu omezil magistrát počtem jedinců každého druhu.
K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 19. 9. 2017 č. j. 4294/ZPZ/2016/ODP-432 změnil rozhodnutí magistrátu tak, že se počet jedinců ulovených za kalendářní rok nadále neomezuje. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 č. j. 15 A 308/2017-36 zamítl.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že v řízení se bude pokračovat na straně osoby zúčastněné na řízení II. (Palivový kombinát Ústí, státní podnik) s jejím právním nástupcem DIAMO, státní podnik, kasační stížnost stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci není sporné, že jezero Milada, na kterém byl odlov povolen, je mimořádně biologicky cenné území, které je biotopem mnoha zvláště chráněných druhů živočichů, včetně druhů chráněných právem EU. Podle §50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno mimo jiné rušení zvláště chráněných druhů živočichů, a pro povolení odlovu je podle stěžovatelky nejprve nutné záměr posoudit v řízení o výjimkách podle §56 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že §50 a §56 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou transpozicí čl. 12 a čl. 16 Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. 5. 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále "směrnice o ochraně přírodních stanovišť"), je stěžejní otázkou, zda musí být její ustanovení čl. 12 odst. 1 písm. b) vykládáno v tom smyslu, že střelba v biotopu živočišného druhu chráněného podle její přílohy IV. spadá pod zákaz stanovený v uvedeném ustanovení.
Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud namísto položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") provedl vlastní výklad směrnice o ochraně přírodních stanovišť a dospěl k závěru, že vydání výjimky ze zákazů nebylo potřeba, neboť posuzovaná činnost navazuje na již prováděnou střelbu. Tím, že kasační soud nepodal předběžnou otázku, porušil právo stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; stěžovatelka považuje jeho závěr za rozporný s judikaturou SDEU. Stěžovatelka ostatně nesouhlasí ani s tím, že při posuzování otázky, zda jde o rušivou činnost, lze zohledňovat její účel. Uvádí, že i v tomto případě bylo nutné podat předběžnou otázku a výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu se zněním směrnice i zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně namítá, že účast Mgr. M. P., která zpracovala rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, na poradě mysliveckých hospodářů, zakládá pochybnosti o její nepodjatosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě akcentuje skutečnost, že podstata ústavní stížnosti spočívá především v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud posoudil její návrh na podání předběžných otázek SDEU. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že kasační soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil svůj závěr, že v projednávané věci není potřeba podkládat předběžné otázky SDEU (srov. k tomu především argumentaci pod body 17 až 21, 26 až 34).
Argumentace Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení otázky, zda v dané věci rušení chráněných druhů živočichů nepředstavovalo závažné rušení ve smyslu judikatury SDEU, je věcné, korektní a nevykazuje známky pochybení či svévole. Nejvyšší správní soud přiléhavě zdůraznil, že v úvahu je třeba vzít zejména účel, pro který správní orgány vydaly svá rozhodnutí. Tímto účelem byla ochrana chráněných druhů před predátory. Opatření, v němž stěžovatelka spatřuje rušení chráněných druhů živočichů má tyto naopak chránit za situace, kdy jsou loveni geograficky nepůvodními živočichy. Kasační soud ostatně zdůraznil, že cílem směrnice o ochraně přírodních stanovišť a opatření na jejím základě přijímaných, je obnova nebo zachování přirozeného stavu chráněných druhů živočichů (čl. 2 směrnice o přírodních stanovištích). S odkazem na judikaturu SDEU soud poukázal na to, že zákazy, které vyplývají ze směrnice o ochraně přírodních stanovišť, se uplatní pouze v případě, že by určitá činnost měla nepříznivý vliv na stav dotčených druhů z hlediska jejich ochrany. Nejvyšší správní soud uvedl, že povolení lovu nepůvodních druhů živočichů v honitbě PKÚ nepředstavuje závažné rušení chráněných druhů živočichů podle směrnice o ochraně přírodních stanovišť nebo zákona o ochraně přírody a krajiny, které by potřebovalo výjimku.
Nejvyšší správní soud se zabýval také námitkou stěžovatelky týkající se výše uvedených pochybností o nepodjatosti Mgr. M. P. Zdůraznil, že v daném případě z námitky stěžovatelky neplyne, že by tato úřední osoba své sdělení o odvolání podaném stěžovatelkou provázela nějakými komentáři či dalšími sděleními, z nichž by bylo možné dovodit její vztah k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům, který by zakládal důvod pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu. Pochybnosti o nepodjatosti úřední osoby nezakládá bez dalšího jen skutečnost, že tato osoba veřejnosti poskytne obecně zjistitelnou a stručnou informací o řízení. Na této argumentaci nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit či k ní něco dodávat.
Ústavní soud konečně uvádí, že závěr Nejvyššího správního soudu, že v dané věci není potřebné předložit SDEU stěžovatelkou navrhované předběžné otázky, nelze považovat za závěr excesivní či svévolný. Nejvyšší správní soud obsáhle a současně dostatečně odůvodnil, proč nebylo nutné se obracet s předloženými předběžnými otázkami na SDEU, neboť ve (ve stěžovatelkou připomínaných) věcech, které řešil SDEU, bylo významně zasaženo do přirozeného prostředí chráněných druhů. To v projednávané věci není splněno. Jedná se pouze o rozšíření lovu na další (nepůvodní) druhy živočichů, a to navíc v místě, kde lov (a tedy i střelba) běžně probíhá. V uvedeném závěru není možno s ohledem na shora uvedené spatřovat porušení základních práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu