ECLI:CZ:US:2023:2.US.550.23.1
sp. zn. II. ÚS 550/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. května 2022 č. j. 52 C 280/2020-191, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. února 2023 č. j. 52 C 280/2020-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 30 Co 322/2022-239, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 30 Co 322/2022-276 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 30 Co 55/2023-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2023, a doplněnou podáním ze dne 27. 3. 2023, se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel též požádal o náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") domáhal po žalované zaplacení částky 17 573 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a újmy. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že žalovaná proti němu podala šikanózní návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000 Kč, když jí znemožnil styk s jeho nezletilým synem v době specifikované v žalobě.
Rozsudkem ze dne 13. 5. 2022 č. j. 52 C 280/2020-191 soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 623,80 Kč (výrok II.)
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 15. 11. 2022 č. j. 30 Co 322/2022-239 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ve věci samé potvrdil s tím, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 17 573 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku II. pouze tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 10 260 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil správnost zamítavého výroku obvodního soudu, avšak konstatoval, že žalobu stěžovatele je nutno zamítnout nikoliv proto, že by stěžovatel nárok na náhradu škody a újmy neprokázal, ale z důvodu, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že nárok stěžovatele na náhradu škody a újmy v celkové výši 17 573 Kč není dán a žaloba tak není důvodná.
Usnesením ze dne 3. 2. 2023 č. j. 52 C 280/2020-269 soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na opravu části rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2022, na straně 7, bod 11 v nesprávném slově "poprázdninovou", které mělo být opraveno na správná slova "pro prázdninovou". Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzhledem k tomu, že na str. 7 rozsudku se žádný bod 11 nenachází, není tedy jednoznačné, jakou část rozsudku stěžovatel žádá opravit a namítaná chyba ve slově "poprázdninovou" nemá žádný vliv na výroky rozhodnutí v daném sporu.
Usnesením ze dne 16. 2. 2023 č. j. 30 Co 322/2022-276 odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na opravu rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2022 ve výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše náhrady činí 10 260 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke stanovení uvedené částky nedošlo k žádné chybě či zjevné nesprávnosti.
Usnesením ze dne 16. 2. 2023 č. j. 30 Co 55/2023-277 odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2022. Odvolací soud posoudil návrh stěžovatel jako návrh na opravu odůvodnění ve smyslu §165 o. s. ř., nikoliv jako návrh na opravu chyby v psaní, počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti podle §164 o. s. ř. Dospěl k závěru, že návrh je třeba odmítnout, neboť byl podán poté, kdy rozsudek soudu prvního stupně již nabyl právní moci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů i s právními závěry soudů obou stupňů. Tvrdí, že soudy posoudily jeho žalobní nárok podle nesprávných zákonných ustanovení, ignorovaly skutková tvrzení stěžovatele a jeho právní argumentaci, přičemž na část ze závěrů soudů neměl stěžovatel možnost reagovat. Stěžovatel dále namítá absenci řádného odůvodnění nákladových výroků napadených rozhodnutí a jejich nepřezkoumatelnost. Stěžovatel nesouhlasí také s rozhodnutím soudů týkajících se jeho návrhů na opravu rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nemůže obstát. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná či vykazující znaky libovůle. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Řádně a srozumitelně odůvodnily své závěry ve vztahu k tvrzenému nároku stěžovatele na náhradu škody a újmy v celkové výši 17 573 Kč, jakož i ve vztahu k těm návrhům, jež se týkaly oprav rozsudků, respektive jejich částí. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení mu náhradu nákladů nepřiznal (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu