ECLI:CZ:US:2023:2.US.562.23.1
sp. zn. II. ÚS 562/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Halady, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2395/2022-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 23 Co 25/2022-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 46 C 205/2020-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2023, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
2. Toto podání nebylo zjevně možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel v řízení o Ústavní stížnosti musí být povinně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu, a k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a to k zastupování v konkrétním řízení před Ústavním soudem. Plná moc též musí být vystavena až poté, kdy došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému ústavní stížnost směřuje, tj. po vydání posledního procesního prostředku, které stěžovateli
zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 3 - 6 zákona o Ústavním soudu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Takováto plná moc však k ústavní stížnosti přiložena nebyla.
3. Jeho podání tedy vykazovalo takové vady, pro které by jej jako ústavní stížnost nebylo možno podle zákona o Ústavním soudu projednat. Stěžovatel byl prostřednictvím své zástupkyně výzvou, která jí byla doručena prostřednictvím datové schránky dne 1. 6. 2023, vyzván jednak k doložení řádné plné moci, tak také k doložení dokladu o tom, že ústavní stížnost byla podána včas, tj. v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu).
4. K tomu byla stěžovateli stanovena lhůta 10 dnů ode dne doručení předmětné výzvy s poučením o důsledcích, nebudou-li tyto vady v této lhůtě odstraněny [§43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Vzhledem k tomu, že stěžovatel odstranil toliko jednu vytýkanou vadu, když přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2023 doložil bezvadnou plnou moc, ale vada spočívající v nedoložení dokladu o tom, že ústavní stížnost byla podána včas, nebyla ve stanovené lhůtě (a ani k dnešnímu dni) odstraněna, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Nad rámec nutného odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá zrušení mj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 23 Co 25/2022-130. Tento rozsudek však již byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22. Jak Ústavní soud ověřil, tak řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 25/2022 stále probíhá. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených. V posuzované věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti postupu obecných soudů v doposud pravomocně neskončeném řízení. Kdyby Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost z důvodu uvedeného výše, musel by, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný (předčasný).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj