ECLI:CZ:US:2023:2.US.563.23.1
sp. zn. II. ÚS 563/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Jakuba Havlíčka, advokáta, sídlem Jana Koziny 1295/2a, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. ledna 2023 č. j. 47 Co 217/2022-172, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2020 č. j. 10 C 362/2019-56 ve věci žalobce Martina Šafaříka a žalované obchodní společnosti Triumph Unternehmensberatung GmbH, sídlem Bernburger Strasse 27, Berlín, Spolková republika Německo, a žalovaného Y. Ö., o zaplacení 246 498,77 EUR, podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ustanovil stěžovatele opatrovníkem žalovaného.
3. Usnesením ze dne 25. 11. 2022 č. j. 10 C 362/2019-164 okresní soud podle §140 odst. 2 věty první o. s. ř. určil odměnu a náhradu nákladů stěžovatele jako soudem ustanoveného opatrovníka částkou ve výši 141 757,80 Kč (ač stěžovatel tyto vyčíslil částkou 277 235,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plně se ztotožnil s postupem okresního soudu, který podle §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2021, určil za tři úkony právní služby poskytnuté do 31. 12. 2021 odměnu ve výši po 5 000 Kč, a to s ohledem na čl. II vyhlášky č. 406/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 406/2021 Sb.")
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel za jádro ústavní stížnosti považuje posouzení otázky, zda má být na výpočet odměny za úkony jím poskytnuté právní služby do 31. 12. 2021 použit advokátní tarif ve znění účinném do 31. 12. 2021 (čl. II vyhlášky č. 406/2021 Sb.), tj. zda má být při takovém výpočtu vycházeno z §12a advokátního tarifu, který byl touto vyhláškou zrušen. Tuto otázku stěžovatel označuje na principiální, se značným přesahem, neboť její řešení má přímý dopad na jeho práva, ale i na práva dalších advokátů v daném postavení.
6. V této souvislosti stěžovatel s poukazem na důvodovou zprávu k vyhlášce č. 406/2021 Sb. vyvozuje zjevný záměr zákonodárce (sc. normotvůrce) narovnat vztah mezi ustanoveným opatrovníkem (advokátem) a státem tak, že po nabytí účinnosti této vyhlášky nebude zrušený §12a advokátního tarifu již vůbec zohledňován. Argumentuje tím, že do účinnosti této vyhlášky byl stát zvýhodňován, aniž by pro to existoval racionální důvod, přičemž odmítá argumentaci krajského soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.), podle něhož nemusí být snížení odměny rozporné se základními právy, neopírá-li se o diskriminační či jiná nevhodná kritéria, a to z důvodu, že by již na počátku daného "narovnání" došlo k diskriminaci, protože by odměna advokáta za úkony učiněné do 31. 12. 2021 byla výrazně nižší než po tomto dni bez hodnotového důvodu takového rozlišení.
7. Dále stěžovatel uvádí, že §12a advokátního tarifu pozbyl svého původního účelu, a tvrdí, že z materiálního pohledu v něm obsažená právní norma vyšla z užívání, a nelze ji podmínkách právního státu aplikovat, resp. že bylo-li toto ustanovení přijato za určitým účelem, který pominul, pak jeho aplikace pozbývá smysl, zvláště za situace, kdy jí má být stát bezdůvodně zvýhodněn proti "běžnému" klientovi advokáta. Krajskému soudu pak vytýká vědomou aplikaci "neoprávněně zkracující, diskriminačním způsobem omezující a zjevně nespravedlivé normy", kterou navíc normotvůrce zrušil, s tím, že takový postup je neslučitelný s principem obecné spravedlnosti, přičemž má být podle něho notorietou, že legislativa zpravidla zaostává za společenským vývojem. Výklad krajského soudu označuje za absurdní, neboť je jím znevýhodněn na základě aplikace obsoletní právní normy. Současně s poukazem na princip právní jistoty stěžovatel vyslovuje názor, že v demokratickém právní státě nemůže být jednotlivec zklamán ve své důvěře v platné právo a korektiv principu spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak požaduje §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Podle stěžovatele má být podstatou ústavní stížnosti otázka, zda se pro stanovení odměny za úkony právní služby, kterou stěžovatel žalovanému jako soudem ustanovený opatrovník poskytl do 31. 12. 2021, použije §12a advokátního tarifu. Kladná odpověď na tuto otázku přímo plyne z čl. II vyhlášky č. 406/2021 Sb., který obsahuje jednoznačně znějící kogentní normu. Ve skutečnosti tedy stěžovatel požaduje, aby tato norma nebyla na jeho věc (a další obdobné věci) vůbec aplikována, neboť podle jeho názoru je obsoletní, resp. postup podle ní je neslučitelný s principem spravedlnosti, protože ho diskriminuje (vůči jiným advokátům), resp. nepřípustně zvýhodňuje stát.
11. Byť §12a advokátního tarifu byl uvedenou vyhláškou zrušen, v něm zakotvená právní norma je nadále aplikovatelná (s ohledem na uvedené přechodné ustanovení). Nelze ji označit ani za obsoletní, neboť okruh vztahů, který je předmětem její regulace, nadále existuje (a poté s ohledem na zmíněnou derogaci přestane být součástí právního řádu). Na její účinnost (oproti očekávání stěžovatele) by pak nemělo žádný vliv, kdyby odpadl společenský důvod, pro který bylo uvedené ustanovení vydáno.
12. Ústavní soud dále nemá důvod se domnívat, že by §12a advokátního tarifu byl z nějakého důvodu neústavní. Předně již krajský soud přiléhavě poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19, v němž se Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení vyjádřil tak, že obecné snížení není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií (viz sub 39). V této souvislosti však žádný závěr, podle něhož by o takovou situaci mělo jít, neučinil, stejně tak jako v řadě dalších věcí [viz judikaturu shrnující usnesení ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 521/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], ostatně ani stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci ohledně tohoto ustanovení (jako takového) nepředestírá.
13. Stěžovatelovy námitky, jak již bylo zmíněno, ve skutečnosti směřují proti výše uvedenému přechodnému ustanovení. Ústavní soud je však za jakkoliv opodstatněné nemůže považovat. Stěžovatel postupem podle čl. II vyhlášky č. 406/2021 Sb. nebyl (nemohl být) nijak diskriminován (v rozporu se zákazem zakotveným v čl. 3 odst. 1 Listiny), a daný postup ani nevedl k rozdílnému zacházení (v rozporu s čl. 1 Listiny), neboť dané pravidlo se uplatňuje na všechny osoby nacházející se ve stejné pozici jako stěžovatel, tj. na advokáty, kteří jako soudem ustanovení opatrovníci poskytovali právní služby (i) do 31. 12. 2021.
14. Nelze ani konstatovat, že by šlo o projev libovůle ze strany normotvůrce, neboť uplatnil běžný (a to prospektivní) způsob řešení kolize mezi dosavadní (zrušenou) a novou právní úpravou, přičemž stěžovatel nemohl být tímto postupem jakkoliv zklamán ve své důvěře v právo, jak v ústavní stížnosti naznačuje, neboť si byl v době, kdy právní pomoc poskytoval, vědom toho, jaká odměna za úkon právní služby mu bude náležet.
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu