ECLI:CZ:US:2023:2.US.571.23.1
sp. zn. II. ÚS 571/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti MBZ M s. r. o., sídlem Francouzská 375/41, Brno - Zábrdovice, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno - Veveří, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022 č. j. 29 Cdo 1917/2021-1524 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2021 č. j. 13 Cmo 20/2016-1433, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BULANA společnost s ručením omezení (spol. s r. o.), sídlem K Nemocnici 207/9, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 48 Cm 95/2000-1203 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice vůči stěžovatelce (jako žalované) domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a obchodní společností MBZ spol. s r. o., v likvidaci, (dále jen "úpadkyně"), jejímž předmětem byl prodej 11 blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "kupní smlouva" a "předmětné nemovitosti"), je neúčinná (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II), včetně nákladů státu (výrok III).
3. K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 13 Cmo 20/2016-1267 rozsudek krajského soudu ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku II ho změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 3577/2018-1362 odmítl dovolání Mgr. Ladislavy Kolínové, správkyně konkursní podstaty úpadkyně, (jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně), k dovolání vedlejší účastnice pak uvedený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Poté vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. a §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), určil, že kupní smlouva je vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinná, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů a o nákladech státu.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč a Mgr. Ladislavě Kolínové částku 2 800 Kč. Uvedený soud (kromě dalšího) v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky týkající se legitimace vedlejší účastnice k podání odpůrčí žaloby (jako konkursní věřitelky) a (nepřímého) úmyslu úpadkyně zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele nejsou důvodné, přičemž odmítl jako nepodstatnou stěžovatelkou zdůrazňovanou skutečnost, že po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně byly uspokojeny pohledávky zajištěné zástavními právy na předmětných nemovitostech.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka uvádí, že soudní spor probíhal již od roku 2000, že krajský soud žalobu opakovaně zamítl, že na základě právního názoru Nejvyššího soudu, který převzal vrchní soud, byl učiněn závěr, že (pozdější) úpadkyně při uzavírání kupní smlouvy jednala v úmyslu nepřímém, když věděla, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s tím byla srozuměna, a proto je tato smlouva neúčinná. Podle stěžovatelky je však třeba vzít v potaz, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo sloužící k zajištění dluhů úpadkyně, že podle znaleckého posudku byla cena zastavených nemovitostí 35 milionů Kč a že po prohlášení konkursu (dne 23. 4. 1999) zástavní práva vypořádala, když uhradila pohledávky zástavním věřitelům ve výši přesahující 49 milionů Kč. Tyto pohledávky by přitom musely být uhrazeny z výtěžku prodeje nemovitostí, protože šlo o oddělené věřitele.
7. Uvedeným soudům pak stěžovatelka vytýká jejich závěr, že i přes "vyplacení zástavních práv" částkou, která podle znaleckých posudků přesahovala hodnotu nemovitostí převedených kupní smlouvou, došlo ke zkrácení vymahatelné pohledávky. To je podle stěžovatelky v rozporu s logikou konkursního řízení, neboť jestliže plně uspokojila pohledávky zajištěné zástavním právem ve vyšší částce, než byla hodnota zastavených nemovitostí, zlepšilo se tím postavení nejen uspokojených oddělených věřitelů, ale i všech ostatních věřitelů, protože jejich pohledávky či neuspokojené části pohledávek již nebudou zohledněny ve výtěžku konkursní podstaty. Stěžovatelka podle svých slov je takto nucena koupit si jednu věc dvakrát a dvakrát přispět do konkursní podstaty, v důsledku čehož dochází k zásahu do jejího vlastnického práva.
8. Nejvyššímu soudu a vrchnímu soudu stěžovatelka současně vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací, že po uzavření kupní smlouvy došlo k následnému zániku pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem na nemovitostech. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům vlastní takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, a dále že dlužníkův právní úkon nemůže mít za následek zmenšení jeho majetku, obdržel-li za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená náhrada.
9. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka vyvozuje z toho, že se uvedené soudy nevypořádaly se skutečností, že vedlejší účastnice nedisponuje žádnou vymahatelnou pohledávkou, jak předpokládá §42a občanského zákoníku, že došlo k vypořádání zástavních práv a že oddělení věřitelé obdrželi celý výtěžek zpeněžení přednostně před ostatními věřiteli, a tedy i před vedlejší účastnicí. Úplným uspokojením oddělených věřitelů získali (ostatní) věřitelé výhodnější postavení, než jaké měli předtím.
10. Stěžovatelka odmítá výklad Nejvyššího soudu, podle kterého je osobou aktivně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby i konkursní věřitel, který nemá vykonatelnou pohledávku, a to bez zřetele k tomu, že jeho pohledávka dosud nebyla v konkursu zjištěna. Podle ní ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem, a tudíž je pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit svého věřitele. Aktivně legitimován je jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon; tato pohledávka nemusí být ještě vymahatelná, stačí, je-li tomu tak v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě.
11. Závěrem stěžovatelka poukazuje na zbytečné průtahy řízení s tím, že věc byla projednávána 22 let, když soudy nižších stupňů opakovaně žalobu zamítaly a když od zásahu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení uplynulo dalších 10 let, než dospěly k opačnému právnímu názoru, přičemž upozorňuje, že tento soudní ping-pong nezpůsobila. Z tohoto důvodu stěžovatelka namítá i porušení svého práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Stěžovatelka namítá, že uvedené soudy věc nesprávně právně posoudily, přičemž argumentuje tím, že u vedlejší účastnice absentuje legitimace k podání odpůrčí žaloby, neboť neměla žádnou vymahatelnou pohledávku vůči úpadkyni, a dále že kupní smlouva nemohla být právním úkonem, který by zkracoval uspokojení pohledávky věřitelů úpadkyně, neboť (stěžovatelka) těmto uhradila pohledávky, které byly zajištěny zástavním právem na předmětných nemovitostech.
15. Z uvedeného je patrno, že stěžovatelka především vyjadřuje nesouhlas s tím, jak primárně Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval §42a občanského zákoníku a §16 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. podústavní právo. Ústavní soud opakovaně připomíná, že věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky v tomto ohledu vznesené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Podle ustálené judikatury pak daný interpretační a aplikační "proces" může být stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Výše nastíněnými právními otázkami se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to jak v napadeném rozsudku, a tak i v předchozích kasačních rozhodnutích (tj. rozsudcích ze dne 25. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2543/2011-489 a ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 3577/2018-1362), přičemž srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlil, proč právní názory, které stěžovatelka znovu prezentuje v ústavní stížnosti, nemůže sdílet. Neobstojí proto stěžovatelčino tvrzení o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že se uvedené soudy jejími námitkami nezabývaly, neboť naopak je z napadených rozhodnutí dostatečně patrno, proč nebyly shledány důvodnými či relevantními.
17. Namítá-li stěžovatelka porušení svého vlastnického práva v důsledku toho, že byla nucena "koupit si jednu věc dvakrát a dvakrát přispět do konkursní podstaty", podle názoru Ústavního soudu dané tvrzení neodpovídá skutečnosti. O žádnou "dvojí" koupi nešlo, podstatné však je především to, že stěžovatelka kupní cenu úpadkyni neuhradila, a "vyplatila-li" zástavní věřitele úpadkyně, učinila tak v podstatě z (budoucího) výnosu předmětných nemovitostí. Ač se celou, značně spletitou operaci stěžovatelka snaží prezentovat jako přínos pro (všechny) věřitele úpadkyně, má Ústavní soud za to, že ve výsledku touto transakcí došlo (mohlo dojít) k poškození nezajištěných věřitelů.
18. Ke stěžovatelčině námitce porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, Ústavní soud uvádí, že takovéto průtahy řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, jemuž lze v probíhajícím soudním (či jiném) řízení čelit postupem předpokládaným v §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, to samozřejmě po vyčerpání všech procesních prostředků, které účastníkovi řízení zákona k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 téhož zákona). Po skončení řízení se dotčený účastník může domáhat ochrany svých práv na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
19. Ke zrušení soudního rozhodnutí vydaného v řízení, které bylo stiženo průtahy, lze z povahy věci přistoupit jen za situace, kdy by tato vada mohla ovlivnit jeho výsledek. V posuzované věci z ústavní stížnosti (a ani jinak) není patrno, že by případná kasace napadených soudních rozhodnutí, opírající se o tento důvod, mohla vést k jiným rozhodnutím, než která byla uvedenými soudy již vydána. Vzhledem k tomu nelze považovat danou námitku v tomto řízení za relevantní, a proto se jí Ústavní soud ani věcně nezabýval.
20. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu