ECLI:CZ:US:2023:2.US.577.23.1
sp. zn. II. ÚS 577/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Auto Duba Praha s.r.o., se sídlem Jílovišťská 791, Praha 5, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 24 C 411/2020-1176 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2022 č. j. 12 Co 357/2022-1184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2023 a doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2023, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") domáhala po žalované zaplacení částky 40 000 000 Kč s příslušenstvím a vydání věci - mycí linky specifikované v žalobě. Po částečných zpětvzetích návrhu (o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto samostatnými usneseními) bylo pak předmětem řízení zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 7. 2022 č. j. 24 C 411/2020-1067, žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a současně požádala o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Stěžovatelka přitom byla již dříve osvobozena od soudních poplatků ve výši 50 % usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2021 č. j. 24 C 411/2020-224, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 12 Co 26/2021-243. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 442/21. Usnesením ze dne 24. 3. 2021 č. j. 24 C 411/2020-526, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2021, soud prvního stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků ve výši dalších 50 %.
Stěžovatelka v další nové žádosti o úplné osvobození od soudních poplatků uvedla, že v průběhu řízení došlo ke změně jejích majetkových poměrů, když je aktuálně nemajetná, je dlouhodobě ve ztrátě, nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, je na ní vedena exekuce a další úhrada soudního poplatku je pro ní vyloučena. Soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že stěžovatelka byla již osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek v rozsahu 50 %, přičemž ve výše uvedených rozhodnutích o částečném osvobození od soudních poplatků se finanční a majetkovou situací stěžovatelky podrobně zabýval. Neshledal, že by v jejím opakovaném návrhu bylo prokázáno, že její celková majetková situace vykazuje podstatné změny oproti stavu, na jehož základě bylo již dříve rozhodnuto o částečném osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány důvody zvlášť závažné ve smyslu §138 o. s. ř., které by odůvodňovaly další osvobození od soudních poplatků, nad rámec již přiznaných 50 %. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především, že soudy při posuzování její majetnosti braly v potaz i vlastnictví pohledávky, jejíhož vymožení se stěžovatelka domáhala v řízení, pro něž žádala o osvobození od soudních poplatků. Uvádí, že v důsledku úplného neosvobození od soudních poplatků neměla na úhradu poplatku za odvolání proti meritornímu rozhodnutí, a své odvolání tak musela vzít částečně zpět. Podle stěžovatelky soudy nepřihlédly k výši jejích aktuálních příjmů a disponibilních finančních prostředků, k (ne)možnosti stěžovatelky si prostředky opatřit, jakož i k důsledkům svých rozhodnutí, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků, kdy Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech může předseda senátu účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. K námitkám stěžovatelky je třeba uvést, že soudy pečlivě přihlédly ke všem okolnostem podstatným pro posouzení finanční a celkové majetkové situace stěžovatelky, včetně vlastnictví pohledávek, jejichž vydání a zaplacení se stěžovatelka dožaduje. Srozumitelně odůvodnily svůj závěr, že v daném případě neshledaly existenci podmínky zvlášť závažných důvodů ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., pro které by bylo možno stěžovatelku osvobodit od placení soudních poplatků v plné výši. Ústavní soud v zájmu stručnosti v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci §138 o. s. ř. řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu