ECLI:CZ:US:2023:2.US.620.22.1
sp. zn. II. ÚS 620/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Noska, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem U Sokolovny 271, Milovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 č. j. 23 Co 294/2021-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní lidské právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Zdeněk Ješina (dále též jako "žalobce" nebo "vedlejší účastník") se žalobou proti stěžovateli (dále též jako "žalovaný") domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení. Předmětem řízení byla částka představující kupní cenu letecké radiostanice Garmin GTR 225, kterou stěžovatel dodal vedlejšímu účastníku na základě ústní kupní smlouvy uzavřené mezi nimi. Ačkoli jej žalovaný při prodeji ujistil, že radiostanici lze užít v České republice a že má kanálový rozestup 8,33 kHz, žalobce po předání zjistil, že radiostanice požadovaný skok 8,33 kHz nemá. Žalobce proto odstoupil od kupní smlouvy a žádal vrácení kupní ceny. Stěžovatel se bránil tím, že dodaná radiostanice má v popisu výrobku uvedeno, že skok 8,33 kHz má a že žalobce měl možnost si v době převzetí radiostanici prohlédnout. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 10 C 3/2021-103, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce oznámil stěžovateli vady prodané radiostanice a vyzval jej k vrácení peněz oproti vrácení radiostanice. Stěžovatel žalobce následně informoval, že má pro něj novou radiostanici a vyzval jej ke sdělení fakturačních údajů, přičemž po uhrazení faktury měla být nová radiostanice zaslána na náklady stěžovatele žalobci. Žalobce na to reagoval dvěma návrhy na řešení situace s tím, že ve druhé variantě stěžovateli nabízel, že mu doplatí cca 9 271 Kč a DPH za novou radiostanici. Po další e-mailové komunikaci žalobce nabídl stěžovateli, aby vystavil fakturu na částku 71 717,90 Kč (cena za novou radiostanici včetně DPH) s tím, že žalobce již uhradil částku 50 000 a zavazoval se doplatit rozdíl ve výši 21 717,90 Kč, následně žalobce zaslal stěžovateli e-mail, ve kterém nabídl doplatek ve výši 30 000 Kč. Po další e-mailové výměně, ve které žalobce žalovanému sdělil nové fakturační údaje, čímž dle názoru soudu potvrdil změnu kupní smlouvy, stěžovatel vystavil fakturu na náklady a přepravu a náklady spojené s vyřízením objednávky v celkové částce 39 287,49 Kč. Soud prvního stupně z provedeného dokazování dovodil, že žalobce se se stěžovatelem dohodl na změně předmětu plnění, neboť nově požadoval dodání nové radiostanice a zároveň se žalobce zavázal za novou radiostanici doplatit ještě částku 30 000 Kč. Nebylo přitom prokázáno, že by nová radiostanice neměla vlastnosti, na kterých se žalobce se stěžovatelem dohodl. Mezi stranami tedy byl dohodnut nový předmět plnění a žalobce již není oprávněn namítat vady původně dodaného předmětu plnění, neboť došlo ke změně závazku. Podmínky pro odstoupení od smlouvy tak žalobce nesplnil, neboť vytýkal vady věci, která již nebyla předmětem plnění.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej soud prvního stupně zjistil z provedeného dokazování. Nesouhlasil však s právním posouzením týkajícím se vady dodaného předmětu kupní smlouvy. Předmětem původní kupní smlouvy bylo dodání radiostanice Garmin 225 A, která má kanálový rozsah 8,33 kHz, tedy jediný přípustný kanálový rozsah pro použití v ČR. Pokud stěžovatel dodal přístroj, který tyto vlastnosti neměl, což bylo podle názoru soudu provedeným dokazováním (výslechem svědka Weihraucha a dalším) prokázáno, že byl zvolen postup výměnou za nový přístroj. K novaci původního závazku nemohlo podle názoru odvolacího soudu dojít již z toho důvodu, že nedošlo k dohodě o kupní ceně, když žalobce v rámci řešené uplatněné vady nakonec souhlasil s výměnou za doplatek 30 000 Kč, avšak stěžovatel požadoval zaplacení částky 39 287,49 Kč. Náklady s uplatněním vadného plnění z kupní smlouvy přitom jdou zcela za prodávajícím. Další náklady spojené s uplatněním vadného plnění tedy stěžovatel neměl po žalobci požadovat.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud rozhodnutí odůvodnil zcela v rozporu se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně a s nimiž se, jak uvedl, ztotožnil. Žádná autorizovaná osoba přitom nepotvrdila, že konkrétní dodaná radiostanice nemá vlastnosti požadované žalobcem. Vada tak nebyla nikdy diagnostikována. Důvodem pro zaslání další radiostanice nebyla zjištěná vada, ale dohoda stran o tom, že zaslání nové radiostanice bude rychlejší řešení. Výrobní číslo nové radiostanice přitom bylo stejné jako u původně dodané radiostanice. Jedná se tedy o stejný typ radiostanice. Z výpovědi svědka Weihraucha nelze podle názoru stěžovatele založit zjištění, že původně dodaná radiostanice měla vadu. Stěžovatel nikdy neuznal, že by radiostanice měla vadu. Není ani zřejmé, která radiostanice byla skutečně výrobci na výměnu žalobcem zaslána. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které neobsahuje vyložení logických myšlenkových operací soudu, tak stěžovatel považuje za projev libovůle.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím, ani postupem obecných soudů předcházejícím jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při hodnocení, zda byly naplněny předpoklady jeho odpovědnosti za vady (práv kupujícího z vadného plnění) prodané věci podle obč. zákoníku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, a že důvody, pro které mu odvolací soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku odpovídající zaplacené kupní ceně, jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Odvolací soud se podmínkami odpovědnosti za vady zevrubně zabýval. Přijatým právním závěrům o naplnění předpokladů odpovědnosti za vady nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. Skutkové zjištění, že původně dodaná radiostanice měla výše uvedenou vadu, které učinily shodně soudy obou stupňů, soudy dovodily vedle výpovědi svědka Weihraucha, který prováděl montáž radiostanice do letadla žalobce, ale i z následného postupu společnosti AIR TEAM s.r.o., kam byla se souhlasem stěžovatele radiostanice žalobcem zaslána k případnému odstranění vady, přičemž výrobce situaci řešil výměnou za nový přístroj.
7. Na základě zjištění, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené ústavním pořádkem, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu