ECLI:CZ:US:2023:2.US.672.23.1
sp. zn. II. ÚS 672/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Sehnala, správce konkursní podstaty úpadce KTP Quantum, a. s., se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, právně zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2023, č. j. 28 Cdo 3475/2022-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022, č. j. 23 Co 185/2022-302, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2022, č. j. 14 C 36/2019-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal z pozice konkursního správce společnosti KTP Quantum, a. s. zaplacení částky 55 038 504,88 Kč, respektive následně pouze úroků z prodlení za období od 8. 2. 2019 a 25. 8. 2021 z této částky. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 14 C 36/2019-276, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 23 Co 185/2022-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a též rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 10. 1. 2023, č. j. 28 Cdo 3475/2022-331, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro vady. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil, které hledisko přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu považuje za splněné. Nejvyšší soud připomněl, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, o jakou otázku se jedná. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení takové otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení odvolacího soudu odchyluje. Konečně má-li být podle stěžovatele tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, musí v dovolání předestřít, od kterého svého řešení právní otázky se má (podle názoru stěžovatele) dovolací soud odchýlit. Podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatel ve svém dovolání dostatečně nevymezil přípustnost dovolání, neboť pouze (nepřesně) odkázal na zákonné znění §237 o. s. ř., aniž by blíže argumentoval ve smyslu zákonných a judikatorních požadavků na řádné dovolání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti do jisté míry opakuje argumentaci, kterou uváděl již v dovolání. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že se Nejvyšší soud dopustil přílišného a nepřípustného formalismu, když jeho dovolání odmítl pro vady.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen advokátem.
5. Ústavní soud však dospěl závěru, že v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačí opravný prostředek (v nyní posuzované věci dovolání) pouze formálně podat, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout o něm [viz zejm. bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); a dále např. usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 anebo usnesení ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. IV. ÚS 2145/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jak Ústavní soud podrobněji vyloží níže, stěžovatelovo dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu nenaplnilo zákonné a judikatorní požadavky na formulaci předpokladů pro přípustnost dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž je meritorně projednal.
7. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje vůči samotnému usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovateli zákon již žádné další prostředky k ochraně jeho práv neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. V tomto rozsahu, ve kterém je ústavní stížnost přípustná, je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
10. V případech odmítnutí (zcela nebo částečně) vadného dovolání se Ústavní soud omezuje hlavně na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje-li znaky přehnaného formalismu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže neargumentuje, proč mělo být jeho dovolání dovolacím soudem meritorně projednané. Ústavní soud si proto ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 36/2019 vyžádal stěžovatelovo dovolání, aby ověřil, zda skutečně nesplňovalo požadavky kladené občanským soudním řádem, jakož i judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Po seznámení se s obsahem dovolání však Ústavní soud konstatuje, že podané dovolání skutečně obsahové požadavky nesplňovalo a Nejvyšší soud postupoval správně, když je odmítl jako nepřípustné.
11. Ústavní soud má tedy jednoznačně za to, že závěry dovolacího soudu o vadnosti dovolání jsou z pohledu ústavních garancí akceptovatelné. Dovolací soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč stěžovatelovo dovolání zákonné požadavky kladené na vylíčení předpokladů přípustnosti nenaplňuje, a to i početnými odkazy na použitelnou judikaturu jak dovolacího soudu, tak Ústavního soudu. Tato judikatura je ustálená a v právní praxi všeobecně známá. Jak uvedl již dovolací soud, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž dovoláním napadené rozhodnutí (popř. jen ten který napadený výrok) odvolacího soudu ve skutečnosti závisí. Tuto právní otázku je třeba jednoznačně vymezit.
12. Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dovolací soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). Dovolací přezkum neslouží k přezkoumání celkové, obecné "správnosti" napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru se jeví, že stěžovatel se snažil dovolací soud postavit do role další (třetí) instance řešící takový obecný přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, k čemuž však dovolací přezkum neslouží. Ústavní soud dodává, že určitou ochranu před "příliš přísnými" nároky dovolacího soudu představuje i institut povinného zastoupení advokátem před dovolacím soudem. Plénum Ústavního soudu v již citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16 v bodě 35 uvedlo, že: "požadavek na právní zastoupení advokátem před dovolacím soudem slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení. Pokud tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu."
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nezjistil, že by dovolací soud přílišně formalistickým či restriktivním výkladem zákonných náležitostí dovolání porušil při odmítnutí dovolání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Neobsahuje-li dovolání dostatečnou specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, jak vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., je jeho odmítnutí pro vady ústavně konformní. Ústavní stížnost směřující proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva je v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu