ECLI:CZ:US:2023:2.US.693.23.1
sp. zn. II. ÚS 693/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 862/2022-706, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 22 Co 219/2021-648, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. dubna 2021 č. j. 3 C 184/2019-600, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s. IČO: 60192852, sídlem Bělěhradská 222/128, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 3. 2023, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin plyne, že stěžovatelka se v průběhu řízení domáhala určení neexistence zástavního práva k nemovitým věcem - pozemku parc. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2 rodinný dům, pozemku parc. č. st. X3 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je garáž bez č. p., pozemku parc. č. X4 orná půda, všechny nemovitosti jsou zapsány na listu vlastnictví č. X5 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Mělník, pro katastrální území a obec Č., pro Modrou pyramidu stavební spořitelnu, a.s. IČO: 60192852 (dále jen "vedlejší účastnice řízení"). Uvedené nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem z titulu smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 22. 6. 2016 č. j. V-4945/2016-206 s právními účinky dne 22. 6. 2016. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2021 č. j. 3 C 184/2019-600 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 42 058 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2022 č. j. 22 Co 219/2021-648 tak, že výrokem I. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 60 307,66 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce; ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelku výrokem II. zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnice ve výši 11 677 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 862/2022-706 podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení vedlejší účastnici ve výši 6 413 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Dovolání stěžovatelky nebylo shledáno přípustné podle §237 občanského soudního řádu, protože nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů v rámci stále stejného okruhu námitek a pokračuje tak v polemice s jejich závěry. Namítá, že Nejvyšší soud vnesl do řízení procesněprávní vadu s ústavněprávním rozměrem, když odmítl dovolání a tím stěžovatelce upřel právo na přístup k soudu a na účinné právní prostředky. Stěžovatelka namítá, že všechny tři instance obecných soudů při posouzení její věci upřednostnily právo vedlejší účastnice jako zástavního věřitele s odkazem na zásadu materiální publicity údajů v katastru nemovitostí dle §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka je bez jakéhokoli zavinění prokazatelně konfrontována se závažným trestněprávním jednáním, které nemohla presumovat ani odvrátit, a nutí ji strpět zástavní právo vedlejší účastnice na nemovitostech, de facto je znehodnocuje a omezuje výkon vlastnického práva.
6. Dále chronologicky popisuje jednotlivé skutkové události od její účasti v dobrovolné dražbě dotčených nemovitostí a klíčové jednání zúčastněných subjektů, a sice dražebníka J. K. a společnosti Y. Společnost Y po proběhlé dražbě vstoupila s nemovitostmi znovu na trh, zastavila je vedlejší účastnici a znovu prodala D. M. Obligační dlužník D. M. má závazky z úvěru, který čerpala na nákup předmětných nemovitostí, jež nikdy nenabyla. Dražebník J. K. byl odsouzen za zpronevěru svěřených finančních prostředků ve výši 4 490 000 Kč dle §206 odst. 1 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2021 sp. zn. 2 T 186/2019, stěžovatelka je zde v postavení poškozené v trestním řízení.
7. Stěžovatelka namítá, že při posouzení dobré víry vedlejší účastnice, která disponuje nesrovnatelným informačním a monitorovacím zázemím, odborným profesionálním personálem, zapůjčila bez náležitého ověření finanční prostředky, jež nesloužily určenému účelu, zapsala do evidence katastru nemovitostí v poslední chvíli zástavní právo atd. Stěžovatelka zpochybnila závěry obecných soudů, které preferovaly ochranu zástavního práva před ústavně zakotveným právem na ochranu vlastnictví. Podotkla, že v této věci je relevantní otázka poměřování práva chráněného ústavním pořádkem a práva upraveného podústavními právními předpisy, když stěžovatelka se dostala do této situace v důsledku souběhu řady nedostatků či mezer v právní úpravě. Zásah do vlastnického práva stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů, které se řádně nezabývaly jejími námitkami a neposkytly jí adekvátní právní ochranu. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti, která je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní soud opakovaně potvrzuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Právo na spravedlivý proces (též na spravedlivost řízení) se skládá z řady komponentů, resp. dílčích práv, jež pokrývají celé řízení od přístupu k soudu přes kritéria přezkumu dokazování až po požadavky na konečné rozhodnutí; nevyhýbají se ani výkonu rozhodnutí. Při posuzování spravedlivosti řízení je třeba dbát nejen na to, zda orgány veřejné moci dodržely zákonný postup řízení, ale zejména akcentovat praktickou a účinnou ochranu práv jeho účastníků. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument). Principům subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu odpovídá též zásada, podle níž má přednost přezkum dodržování procesních záruk ochrany práv účastníků před přezkumem hmotněprávním, resp. materiálním. Komponentem základního práva na spravedlivý proces je též právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku musí především vyplývat vztah mezi náležitými skutkovými zjištěními včetně úvah při hodnocení důkazů a odpovídajícími právními závěry. Podle zjištění Ústavního soudu jsou v projednávané věci rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly a své závěry promítly do odůvodnění rozhodnutí. Nelze jim nadto v posuzovaném řízení upřít ani srozumitelnou koncepci úvah, které je k předmětným závěrům vedly ve shodě s §157 občanského soudního řádu.
13. Princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy; §984 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti [nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)].
14. V projednávané věci byla zástavní smlouva uzavřena k zajištění dluhů D. M. jako dlužnice vůči vedlejší účastnici jako zástavní věřitelce z překlenovacího úvěru ve výši 6 750 000 Kč poskytnutého žalovanou D. M. k nabytí předmětných nemovitostí zakoupených za cenu 7 500 000 Kč. Návrh na zápis zástavního práva ve prospěch vedlejší účastnice jako zástavní věřitelky do katastru nemovitostí byl podán dne 22. 6. 2016 s odkazem na zástavní smlouvu z téhož data. Vzhledem k tomu, že v tento den z výpisu z katastru nemovitostí přitom neplynula žádná skutečnost, která by zapsané vlastnické právo společnosti Y k předmětným nemovitostem zpochybňovala (nebyla zapsána žádná poznámka spornosti, ani rozepře), neexistoval objektivní důvod, který by vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je společnost Y skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí. Vedlejší účastnice jako zástavní věřitelka proto neměla důvod ověřovat si vlastnické poměry společnosti Y a zjišťovat, zda k zástavě neexistuje jiné právo, které zpochybňuje možnost nemovitosti zastavit. Lze proto uzavřít, že v době uzavření zástavní smlouvy a podání návrhu na její vklad do katastru nemovitostí vedlejší účastnice dostatečně ověřila vlastnické právo společnosti Y k předmětným nemovitostem a neměla důvod ke vzniku pochybností o souladu skutečného stavu se zápisem v katastru nemovitostí.
15. Při zohlednění konkrétních okolností daného případu má Ústavní soud za to, že v daném případě musí převážit ochrana dobrověrného nabyvatele zástavního práva vedlejší účastnice proti stěžovatelce, jako skutečnému vlastníku zastavené věci s ohledem na to, že po dobu delší než jednoho měsíce (od 17. 5. 2016 do 22. 6. 2016) měla tedy možnost zabránit střetu těchto dvou práv tím, že by uplatnila své právo u soudu a podala návrh na zápis poznámky rozepře do katastru nemovitostí (§985 občanského zákoníku). S ohledem na nestandardní chování dražebníka (kdy otálel s vydáním potvrzení o provedené dražbě a kdy v protokolu o provedené dražbě uvedl, že sám dražebník podal návrh na neplatnost dražby), bylo namístě takto postupovat a předejít tak vzniku sporu. Pokud tak stěžovatelka neučinila, musí to jít k její tíži. S obecnou představou spravedlnosti je v dané věci upřednostnění zájmů vedlejší účastnice, která neměla k dispozici informace o nestandardním chování dražebníka, a která neměla kontrolu nad celou situací.
16. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že vlastnické právo je nedotknutelné a nikdo nemůže toto vlastnické právo porušovat. Ustanovení právního předpisu "narušující" výlučné právo vlastníka lze v právním řádu nalézt (např. nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle §1109 občanského zákoníku, a do 31. 12. 2013 podle §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, či dle §486 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Ustanovení §984 odst. 1 občanského zákoníku ve značném rozsahu chrání dobrou víru nabyvatele, v daném případě zástavního věřitele. Je pochopitelné, že nikdo nemůže převést více práv než má sám, a proto by zásadně měly být do zástavy dávány věci, k nimž má zástavce vlastnické právo. Totéž platí o situaci, kdy sice zástavce je vlastníkem zástavy, ale třetí osoba má k zástavě jiné věcné právo. Cizí věc může dát zástavce do zástavy jen se souhlasem vlastníka. Při porušení této zásady je třeba řešit střet zájmu zástavního věřitele a třetí osoby, která je vlastníkem zástavy nebo k ní má jiné věcné právo vylučující právo zástavní. Zástavní právo vznikne pouze za podmínek uvedených v §984 odst. 1. občanského zákoníku, kdy preference zástavního věřitele je dána domněnkou jeho dobré víry, která se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak v době podání návrhu na zápis.
17. Pokud jde o námitky stěžovatelky polemizující s postupem Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož uplatnění klade platná právní úprava poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
18. Ve vztahu k posouzení přípustnosti jednotlivých dovolacích důvodů Ústavní soud konstatuje, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná vážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431)]. Přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
19. V nyní posuzovaném případě nenastala ani jedna z citovaných situací. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho odůvodnění jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Na tom nic nemění ani námitky stěžovatelky, které jsou nesouhlasem s rozhodnutími obecných soudů.
20. Ústavní soud proto uzavírá, že v závěrech obecných soudů namítaná pochybení neshledal a nepřísluší mu do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoli zasahovat. Správnost úvah obecných soudů nemůže být zpochybněna ani odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, když odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnými. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu