ECLI:CZ:US:2023:2.US.713.23.1
sp. zn. II. ÚS 713/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 1818/2022-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 21 Co 324/2021-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. května 2021 č. j. 11 C 10/2020-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora citovaných rozhodnutí s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních lidských práv a svobod. Stěžovatel se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6 zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb") proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo obrany, a to v souvislosti s nezákonným služebním hodnocením za rok 2017.
2. Stěžovatel vykonává službu vojáka z povolání a jeho služební poměr se řídí zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanoví, že na každého vojáka musí být jednou ročně v období od prosince do února zpracováno služební hodnocení za předcházející rok, jehož závěry mají vliv na jeho plat (tzv. výkonnostní příplatek) i další kariéru. Služební hodnocení stěžovatele za rok 2017 proběhlo v rozporu s právními předpisy, což konstatoval ministr obrany ve svém rozhodnutí, č. j. MO 10581/2019-8694, ze dne 15. 1. 2019. V důsledku nezákonného služebního hodnocení mohla být stěžovateli od 1. 4. 2018 chybně stanovena výše tzv. výkonnostního příplatku (§68a zákona o vojácích z povolání), která se odvozuje právě od výsledků služebního hodnocení. Stěžovatel se proto odvolal proti personálnímu rozkazu ředitele sekce rozvoje sil MO o stanovení služebního platu, č. j. SpMO 18442/2018-1309/89 ze dne 24. 7. 2018 s tím, že nesouhlasí s výší výkonnostního příplatku. Náčelník Generálního štábu AČR odvolání zamítl a tento personální rozkaz potvrdil personálním rozkazem, č. j. MO 298489/2018-1304, ze dne 5. 11. 2018. Stěžovatel se proto obrátil na ministra obrany s podnětem k přezkoumání rozhodnutí a zároveň podal žalobu k příslušnému soudu. Výsledkem přezkumného řízení bylo vydání rozhodnutí č. j. MO 10581/2019-8694, kterým dal ministr obrany stěžovateli za pravdu v tom, že jeho služební hodnocení za rok 2017 proběhlo v rozporu s právními předpisy.
3. Poté, co bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí ministra obrany, č. j. MO 10581/2019-8694 obrátil se na žalovanou s požadavkem o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. Po marném uplynutí šestiměsíční lhůty k mimosoudnímu uspokojení nároku podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 žalobu. Rozsudkem č. j. 11 C 10/2020-90 ze dne 26. 5. 2021 byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku a stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolání bylo rozsudkem Městského soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 21 Co 324/2021-126 zamítnuto, když se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvé instance o promlčení. O stěžovatelově dovolání poté rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 1818/2022-152, tak, že jej odmítl.
4. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl ve vztahu k výrokům soudů nižší instance, týkajících se požadavku na poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou ve výši 100 000 Kč, s tím, že tato částka sestává ze čtyř samostatných nároků, každého ve výši 25 000 Kč, které nemohou být předmětem posouzení dovolacím soudem, neboť jejich výše nedosahuje částky 50 000 Kč (která je hranicí pro založení přípustnosti dovolání) lze v tom shledat přepjatý formalismus. Soud prvého stupně svým usnesením ze dne 18. 12. 2020 čj. 11 C 10/2020-57 připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení bylo pět samostatných nároků, a sice nárok na zaplacení částky 25 000 Kč za urážlivá tvrzení žalované, nárok na zaplacení částky 25 000 Kč za ztracený čas strávený jeho procesní obranou, nárok na zaplacení částky 25 000 Kč představující náhradu za chování odvolacího orgánu žalované, nárok na zaplacení částky 25 000 Kč představující hodnotu negativního dopadu jednání žalované na kariéru žalobce a nárok na omluvu.
5. Pokud Nejvyšší soud zastává názor, že shora uvedených pět nároků je třeba posuzovat samostatně, přičemž přípustnost dovolání není s výjimkou nároku na omluvu u žádného z nich dána kvůli nedosažení hranice 50 000 Kč, je podle stěžovatele třeba s tím konfrontovat celé řízení a aplikovat závěry, které z předmětného právního názoru vyplývají plošně na všechny případy odškodňování nemajetkové újmy.
6. Stěžovatel je dále přesvědčen, že se nemohl domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem dříve, než ministr obrany závěry služebního hodnocení zpochybnil svým rozhodnutím. Požadavek obecných soudů, na jehož základě se měl domáhat náhrady nemajetkové újmy bezprostředně po obdržení služebního hodnocení, aby zabránil promlčení nároku, považuje za nesprávný. Nejvyšší soud se při řešení této otázky prý navíc vůbec nezabýval právní povahou služebního hodnocení jako specifického veřejnoprávního aktu, vykazujícího prvky rozhodnutí, ačkoliv stěžovatel v dovolání uvedl důvody, proč je služební hodnocení takovým specifickým případem.
7. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s výroky rozsudků soudů obou stupňů o nákladech řízení. Žalované byla prý mimo jiné opakovaně nesprávně přiznána paušální náhrada za úkon nazvaný příprava účasti na jednání, a to celkem čtyřikrát, což odpovídá částce 1 200 Kč.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Žádné skutečně zásadní pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Klíčové pro daný případ lze považovat konstatování odvolacího soudu, který k námitce stěžovatele, že služební hodnocení vojáka lze označit za kvazi-rozhodnutí, takže počátek běhu promlčecí lhůty je třeba vázat na jeho zrušení, k čemuž z materiálního hlediska mělo dojít rozhodnutím ministra obrany dne 15. 1. 2019, uvedl, že ji neshledal důvodnou. To zejména proto, že služební hodnocení vojáka z povolání není správním rozhodnutím, a proto pochybení, k nimž došlo v souvislosti s vydáním nepřezkoumatelného a nesprávného služebního hodnocení žalobce za rok 2017, bylo nutné posuzovat jen prizmatem nesprávného úředního postupu, což ostatně sám žalobce také uvedl ve svých skutkových tvrzeních v žalobě. Je tedy třeba dovodit, že žádné rozhodnutí nebylo vydáno, a proto nemohla být splněna zákonná podmínka - existence nezákonného rozhodnutí. Ani zásada presumpce správnosti rozhodnutí, podle níž není soud v odškodňovacím řízení oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného jiným orgánem v jiném řízení, se z tohoto důvodu nemůže uplatnit. Podle názoru odvolacího soudu nebyly v řízení zjištěny ani žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly nadřazení institutu dobrých mravů nad princip právní jistoty.
10. Na tomto postupu a závěrech, odůvodněných v souladu se zákonem není nic neústavního a za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat.
11. Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám je možno pouze připustit, že pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že částka se skládá z několika samostatných nároků, každého ve výši 25 000 Kč, které nemohou být předmětem posouzení dovolacím soudem, neboť jejich výše nedosahuje částky 50 000 Kč, lze v tom shledat přepjatý formalismus. Do jisté míry to připomíná situaci, jako by člověk, který při jednom úrazu přišel o všechny prsty na ruce, byl nucen žalovat za každý prst zvláště. Takový procesní požadavek by byl absurdní. Vyslovení porušení práva na spravedlivý proces by však mělo s ohledem na další důvody odmítnutí dovolání jen akademický charakter.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu