ECLI:CZ:US:2023:2.US.726.23.1
sp. zn. II. ÚS 726/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného JUDr. Brigitou Bilíkovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1515/2, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2022 č. j. 0 P 199/2022-90 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2022 č. j. 13 Co 263/2022-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 17. března 2023 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života dle čl. 10 Listiny a do práva na péči o dítě a jeho výchovu a principu zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice K. A. (dále jen "vedlejší účastnice") se v postavení matky návrhem podaným v březnu 2022 u soudu prvního stupně domáhala nové úpravy péče a výživného k nezletilé B., jejímž otcem je stěžovatel. Podstatou návrhu vedlejší účastnice bylo svěření nezletilé do výlučné péče vedlejší účastnice a stanovení výživného stěžovateli ve výši dle úvahy soudu. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rozvedení a vedou své domácnosti odděleně v navzájem značně vzdálených místech. Vedlejší účastnice má další dítě - nezletilou A. Dosavadní model faktické střídavé péče o nezletilou B. (byť formálně bylo soudem prvního stupně v květnu 2020 rozhodnuto o péči společné), ve kterém nezletilá pobývala střídavě vždy jeden měsíc u každého z rodičů, neměl být dle vedlejší účastnice již do budoucna dobře realizovatelný především s ohledem na plánovaný nástup nezletilé do první třídy základní školy. Stěžovatel s popsaným návrhem vedlejší účastnice nesouhlasil, když si mimo jiné nepřál, aby nezletilá již zahajovala školní docházku a naopak požadoval roční odklad. Soud prvního stupně provedl dokazování a ve věci rozhodl tak, že nezletilou svěřil do péče vedlejší účastnice, stěžovateli uložil platit výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele odvolací soud po doplnění dokazování napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv a ve stížnosti odkazuje i na dle jeho názoru relevantní judikaturu Ústavního soudu. Věcně stěžovatel namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích (i) nepřihlédly k názoru nezletilé a nezohlednily její nejlepší zájem, (ii) nedovoleně "legalizovaly", "fakticky odměnily" a "posvětily" postup matky, která zneužila situace a zvýhodnila sama sebe, když bez souhlasu stěžovatele přihlásila nezletilou na základní školu, a to i přes odlišná doporučení odborníků co do její zralosti a připravenosti ke školní docházce, a (iii) neposkytly pro své závěry dostatečná odůvodnění, která by obstála při ústavněprávním přezkumu. Vůči výživnému ani nákladovým výrokům stěžovatel nenamítá samostatně ničeho.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
8. V projednávané věci Ústavní soud považuje obě napadená rozhodnutí za řádně, logicky a srozumitelně odůvodněná. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné, zejm. co do objasnění zájmů nezletilé, ale i poměrů stěžovatele a vedlejší účastnice. Ani právnímu posouzení případu nelze z ústavních hledisek ničeho podstatného vytknout. Oba obecné soudy si zcela zjevně byly vědomy toho, že jimi zvolená varianta péče o nezletilou nemusí být ve všech ohledech ideální, nicméně za daných okolností ji považovaly za nejlepší možnou a pro nezletilou B. nejvhodnější (k tomu viz výslovně např. body 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně a body 26 až 28 rozsudku soudu odvolacího). Tyto své hodnotící závěry obecné soudy poměrně podrobně vyložily a dle názoru Ústavního soudu tak ústavněprávním nárokům při vydání napadených rozhodnutí dostály - napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný exces. Ústavní soud proto při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů neshledal důvod pro plnohodnotný meritorní přezkum napadených rozhodnutí, natož pro jejich případnou kasaci. Ke stěžovatelově námitce o dostatečném nepřihlédnutí k názorům nezletilé Ústavní soud uvádí, že především odvolací soud přesvědčivě popsal, proč její názor nebyl ve věci rozhodující, přičemž obdobně jako soud prvního stupě zdůraznil i důležitost a potřebu budování pevného sourozeneckého vztahu mezi ní a její (byť polorodou) sestrou A., což je faktor, který stěžovatel v ústavní stížnosti jakoby opomíjí. Stejně tak dle názoru Ústavního soudu nelze na napadená rozhodnutí pohlížet jako na "legalizaci" či "odměňování" počínání jednoho z rodičů, které by snad mělo být správně hodnoceno jako nedovolené. Za prvé samotné přihlášení šestileté dcery do základní školy jedním z rodičů se nejeví ničím nepatřičným (natož nezákonným či dokonce neústavním), i pokud by bývaly panovaly pochybnosti o její zralosti. Za druhé napadená rozhodnutí jsou primárně výsledkem sporu dvou rodičů, kteří samostatně (tj. bez ingerence orgánů veřejné moci) nejsou schopni dosáhnout dohody ohledně základních potřeb jejich dcery; přitom hlavní díl odpovědnosti za ochranu nejlepšího zájmu dítěte leží stále na nich - soudy, které jsou o návrhu rodiče týkajícího se péče o nezletilce ze zákona povinny rozhodnout, pak (téměř z definice) nemají možnost dosáhnout jednoduchého a všemi vítaného řešení. Práva a zájmy nezletilé a obou rodičů je v takových situacích nutno navzájem poměřovat a upřednostnění jednoho práva či zájmu na úkor jiného nebývá výjimkou, k čemuž obecné soudy přistoupily i ve věci stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud dále zdůrazňuje, že pro zrušení napadených rozhodnutí v době, kdy nezletilá již téměř celý školní rok navštěvuje první třídu základní školy a na nové prostředí i kolektiv se přinejmenším zčásti adaptovala, by musely svědčit skutečně významné okolnosti, které by negativa plynoucí z této změny a nově vyvolané nejistoty bezpečně převyšovaly - takovéto okolnosti se ale z návrhu stěžovatele ani jeho příloh nepodávají.
9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud vyjma tohoto posouzení návrhu s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilou, ačkoli tato formálně vzato byla vedlejší účastnicí řízení o návrhu stěžovatele.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadených rozhodnutích neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o jeho návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků postupem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu