ECLI:CZ:US:2023:2.US.790.23.1
sp. zn. II. ÚS 790/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bich Tran Thi Hong, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 202/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2625/2022-573, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2022 č. j. 18 Co 11/2022-515 ve znění opravného usnesení č. j. 18 Co 11/2022-545 ze dne 9. května 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2021 č. j. 42 C 194/2016-442 ve znění opravného usnesení č. j. 42 C 194/2016-455 ze dne 9. září 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala proti žalované České republice, za kterou jedná Ministerstvo spravedlnosti a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, zaplacení částky 3 556 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými soudními rozhodnutími. Těmito rozhodnutími, zrušenými nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, bylo totiž rozhodnuto o určení vlastnického práva pana Josefa Panuše mj. k nemovité věci, kterou předtím stěžovatelka získala uzavřením kupní smlouvy s panem E. J., a tuto pozbyla, neboť před vydáním zmíněného nálezu ji Josef Panuš prodal. Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku (ve vztahu k částce 51 100 Kč) jej změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 13. 12. 2022 č. j. 30 Cdo 2625/2022-573 odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti shrnula svoje námitky takto:
Soudy prý porušily její shora uvedená základní práva, když rozhodnutí soudu prvého stupně je podle ní nepřezkoumatelné, chybné, nezákonné a rozhodnutí odvolacího soudu je v nesouladu s předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 vydaným v této věci. Je prý zpochybňována její dobrá víra bez toho, aniž by byla v předchozím řízení zjištěna a bez toho, aniž by byla prověřována, dokazována a tvrzená žalovaným. Dovolací soud pak údajně odmítl dovolání z důvodů přepjatého formalismu a neposkytl při zásadním porušení zásad spravedlivého procesu ochranu stěžovatelce, které tím bylo odejmuto právo na náhradu velmi vysoké škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudů v předchozím (původním) řízení.
4. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou podle stěžovatelky nebyla přerušena, protože ta se domáhala náhrady bezdůvodného obohacení po panu E. J. a v dané věci i vede exekuci, a přihlásila se do ní prodejem jediného nemovitého majetku E. J. S ohledem na to, že stěžovatelka v dané věci (v původním soudním sporu) podávala dovolání a ústavní stížnost, se kterou byla úspěšná, je prý nutné konstatovat, že proti nezákonnému rozhodnutí vedlejšího účastníka učinila veškeré kroky, které byly efektivní.
5. Ústavní soud si k posouzení celého případu vyžádal příslušný spisový materiál a po seznámení se s ním shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Klíčové pro daný případ lze považovat konstatování odvolacího soudu, jenž adekvátně vyložil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, a dospěl k závěru, že mezi tvrzenou škodou, která měla stěžovatelce vzniknout a nezákonností původního rozhodnutí o určení vlastnictví Josefa Panuše k předmětné nemovitosti nemůže být dán poměr příčiny a následku. Pak je také vyloučen vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou prý tímto (i když formálně nezákonným) rozhodnutím.
8. Odvolací soud vzal oprávněně také v úvahu veškeré okolnosti, za nichž došlo k absolutně neplatnému převodu vlastnického práva Josefa Panuše k předmětné nemovitosti na E. J. Soud přitom zdůraznil, že pozici stěžovatelky jako dobrověrné nabyvatelky nemovitosti velmi oslabuje jak typ nabývacího titulu (zajišťovací převod práva), tak skutečnost, že mezi zápisem vlastnického práva E. J. do katastru nemovitostí a uzavřením kupní smlouvy se stěžovatelkou uplynuly cca dva měsíce a zejména to, že prodávajícího E. J. (jak vyplynulo mj. také z projevu právní zástupkyně stěžovatelky před soudem) provázela pověst člověka, jenž "připravuje chudé lidi o bydlení", a který byl za související trestnou činnost posléze odsouzen. Nejednalo se tedy o důvěryhodnou osobu.
9. Za takové situace již nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
10. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu