ECLI:CZ:US:2023:2.US.796.23.1
sp. zn. II. ÚS 796/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAMUKALE s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2023 č. j. 28 Cdo 87/2023-186 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2022 č. j. 71 Co 252/2022-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a města Vratimov, sídlem Frýdecká 853/57, Vratimov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 3. 2023, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník vystavěl v letech 1996 až 1997 cyklostezku, která je pozemní komunikací 4. třídy a slouží veřejnému účelu. Tato cyklostezka má asfaltový povrch v rozsahu 459 m2 a vede po koruně protipovodňové hráze umístěné na pozemku parc. č. 1207/14 o výměře 2126 m2, v obci a katastrálním území Vratimov (dále jen "pozemek"). V období od 13. 9. 2017 do 30. 6. 2019 byly spoluvlastníky pozemku stěžovatelka a Česká republika, u níž právo hospodaření náleželo Povodí Odry, státnímu podniku. Podle odhadu znalce zasahuje cyklostezka pozemek v rozsahu 797 m2. Stěžovatelka jako spoluvlastnice pozemku vyzvala vedlejšího účastníka k úhradě částky 143 286,57 Kč jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemku za uvedené období. Následně se žalobou domáhala zaplacení této částky s příslušenstvím.
3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 5. 2022 č. j. 14 C 327/2019-103 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 676 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Co do částky 128 610,57 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 62 837,62 Kč (výrok III.) a náklady státu ve výši 16 464 Kč (výrok IV.). Podle okresního soudu je cyklostezka samostatnou věcí ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má vůči němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu, nikoli však ve výši obvyklého nájemného. Pro daný pozemek se totiž uplatní regulované nájemné pro pozemky veřejné infrastruktury podle příslušných cenových rozhodnutí uveřejněných v cenovém věstníku Ministerstva financí. Vedlejší účastník dovozoval nedostatek pasivní legitimace ze skutečnosti, že cyklostezka se nachází jen na části pozemku, a je tak stavbou na stavbě vodního díla - hráze. Okresní soud se ale s tímto názorem neztotožnil a stavby považoval za samostatné a stojící vedle sebe.
4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že se žaloba na zaplacení částky 14 676 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 62 838 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 26 991 Kč (výrok IV.). Dále jí byla uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 16 464 Kč (výrok III.). Krajský soud uvedl, že považuje cyklostezku i protipovodňovou hráz za samostatné stavby. U protipovodňové hráze jde o liniovou stavbu, která se nachází na více pozemcích, včetně pozemku ve spoluvlastnictví stěžovatelky. U vodních děl zřízených před 1. 1. 2002 bylo na základě §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen "vodní zákon"), zřízeno zákonné věcné břemeno zatěžující pozemky, na nichž se vodní dílo nachází. Tato skutečnost rovněž svědčí ve prospěch závěru o samostatnosti vodních děl i z hlediska soukromého práva. Byť jde o hráz sypanou, nelze automaticky sypané hráze považovat za součást pozemku. Jejich povahu je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vždy posuzovat případ od případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 816/2018). Pozemek ve spoluvlastnictví stěžovatelky je nejprve zatížen stavbou hráze, a až na ní (na její koruně) se nachází předmětná cyklostezka. Pozemek je zatěžován primárně hrází, a nikoli cyklostezkou. Vedlejší účastník se proto neobohacuje na úkor stěžovatelky. Pro cyklostezku užívá stavbu ve vlastnictví jiného subjektu.
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nebyla založena otázkou, která se týkala vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka stavby zatěžované stavbou ve vlastnictví jiného, užívá-li i vlastník zatěžované stavby pozemek, na němž je stavba umístěna, bez právního důvodu. Podle Nejvyššího soudu tato otázka vůbec nebyla součástí řešení přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, neboť pro její právní posouzení absentoval jakýkoli skutkový podklad. Spojuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání s požadavkem na odchylné posouzení této otázky oproti závěrům přijatým v uvedeném usnesení, přehlíží, že v poměrech projednávané věci krajský soud na odkazovaném rozhodnutí dovoláním dotčený rozsudek nezaložil a jeho závěry do svých úvah vůbec nezařadil.
6. Přípustnost dovolání nebyla dána ani pro řešení otázky hmotného práva, zda v individuálně daných poměrech projednávané věci je protipovodňová hráz nacházející se na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky věcí samostatnou v právním slova smyslu nebo zda je součástí pozemku. Nejvyšší soud zdůraznil, že protipovodňová hráz byla vybudována ještě před vybudováním cyklostezky, a tudíž posouzení povahy stavby hráze podléhá ve smyslu §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti bylo vyžadováno, aby byla spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964). Současně tento zákon stanovil, že stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964).
7. Podle Nejvyššího soudu závěry vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, na který odkazovala stěžovatelka, nevylučují posouzení protipovodňové hráze jako věci v právním smyslu samostatné. Toto rozhodnutí shodně jako rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 816/2018 vytýčilo kritéria, která by měl soud při posuzování samostatnosti věci vzít v úvahu. Dále z něj vyplývá, že u staveb určitého provedení, jež objektivně formulování úsudku o jejich samostatnosti ztěžuje, je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Z obou připomenutých rozsudků, jakož i těch, na něž je jimi odkazováno, vyplývá, že judikatura ustavila několik kritérií pro posouzení samostatnosti stavby, jejichž okruh ovšem nemusí být uzavřen (např. stavební provedení, vhodnost, či účelnost stavby být samostatným předmětem soukromoprávního poměru, možnost vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba).
8. V posouzení, že stavba protipovodňové hráze umístěná na pozemku je věcí samostatnou v právním smyslu, Nejvyšší soud neshledal rozpor se svou ustálenou rozhodovací praxí, přestože nelze veškerá hlediska zmíněná krajským soudem považovat za relevantní [např. kategorizaci protipovodňové hráze jako vodního díla podle §55 odst. 1 písm. a) vodního zákona nebo existenci zákonného věcného břemena podle §59a vodního zákona]. Rozhodné bylo, že krajský soud poměřoval stavbu protipovodňové hráze judikaturou aprobovanými hledisky. V tomto ohledu zohlednil, že jde o hráz sypanou, již lze v okolním terénu, z něhož vystupuje, jednoznačně rozlišit. Je zřejmé, kde se nachází povrch pozemku, nebýt samotné hráze. Případným odtěžením masy hmoty tvořící hráz přitom nebude pozemek nijak dotčen. Dále bude moci sloužit svému účelu jako trávnatý pozemek poblíž řeky.
9. Pokud na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru o samostatnosti protipovodňové hráze v právním slova smyslu, pak podle Nejvyššího soudu jeho výsledná úvaha není nijak nepřiměřená. Samostatnost protipovodňové hráze sice pro překážku spočívající v zákazu pravé retroaktivity nelze dovodit z §509 občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 460/2016 Sb., účinném od 1. 3. 2017, přesto však platí, že judikaturou ustavenému hledisku "zda podle zvyklostí v právním styku, je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů" konvenuje hospodářský účel protipovodňové, tedy ochranné hráze. Pro liniovou stavbu je vlastní, že prochází přes vícero pozemků, že její účel s těmito pozemky nesouvisí [ochrana zastavěných oblastí před povodňovou (zátopovou) vodou] a že plněním daného účelu jsou uspokojovány potřeby širokého okruhu osob (akcent odůvodněné nadřazenosti obecných potřeb před individuálními potřebami vlastníka pozemku).
III.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka zastává právní názor, že sypaná hráz není samostatnou věcí v právním smyslu, ale je pouhým zpracováním povrchu pozemku. Cyklostezka je proto umístěna přímo na jejím pozemku. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 816/2018 není přiléhavý, neboť je v něm místo sypané hráze řešen zemní val. Stěžovatelka má za to, že existuje ustálená judikatura o povaze sypané hráze, tedy že není samostatnou věcí v právním smyslu. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, podle něhož samotná skutečnost, že hráz rybníka je vodním dílem, neznamená, že jde o samostatnou věc ve smyslu občanského práva a že může být samostatným předmětem právních vztahů. Tyto závěry nezpochybnil ani Ústavní soud, o čemž svědčí např. usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1031/12, ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1814/13 nebo ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 416/14.
11. Nejvyšší soud měl stěžovatelce odepřít soudní ochranu svým formalistickým posouzením přípustnosti dovolání. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením, že jí uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2016 bylo konfrontováno se zcela odlišnými skutkovými poměry. Nejvyšší soud v něm dospěl k závěru, že je-li stavba na stavbě (přístřešek MHD na pozemní komunikaci), pak vlastník stavby na stavbě (vlastník přístřešku) se bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka stavby (vlastníka pozemní komunikace), a nikoli na úkor vlastníka pozemku pod pozemní komunikací. Podle stěžovatelky krajský soud založil své závěry na tomto rozhodnutí, byť na něj ve svém rozsudku neodkázal.
12. Vzhledem k tomu, že protipovodňová hráz je na pozemku stěžovatelky, jí podle jejího názoru náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud by vlastník hráze měl sám profitovat z toho, že někdo další užívá bez právního důvodu jeho stavbu, v rozporu s §6 odst. 2 občanského zákoníku by těžil ze svého protiprávního jednání. Právní závěry, že vlastník pozemku není legitimován ve sporu o zaplacení bezdůvodného obohacení proti vlastníkovi stavby na stavbě, jsou v rozporu s §506 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je součástí pozemku prostor nad povrchem, i §1023 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit. Cyklostezka je stále umístěna na pozemku stěžovatelky. K tomuto se však dovolací soud vůbec nevyjádřil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává pravomocné rozhodnutí nebo postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
15. V posuzované věci jde o posouzení, zda právní závěry obecných soudů obstojí z hlediska požadavků, které ve vztahu k jejich rozhodování vyplývají z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitky stěžovatelky, jimiž opodstatňuje svůj závěr o porušení ústavně zaručeného základního práva, směřují především k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyššího soudu, jakož i vůči posouzení jejího nároku krajským soudem. Nesprávné posouzení přípustnosti dovolání mělo být následkem toho, že a) nebyla řádně vypořádána stěžovatelkou tvrzená nutnost odchýlit se od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, a b) nebyla respektována údajná dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž protipovodňová hráz, která je hrází sypanou, není samostatnou věcí.
16. Ústavní soud konstatuje, že pro posouzení přípustnosti dovolání nebylo rozhodné, zda krajský soud výslovně odkazoval na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, nebo zda jeho rozhodnutí bylo toliko založeno na v něm vysloveném právním názoru. Jak vyplývá z napadeného usnesení, právní otázka, k níž se měl vztahovat odkaz na uvedené rozhodnutí, vycházela z předpokladu, že sám vlastník protipovodňové hráze užívá pozemek ve spoluvlastnictví stěžovatelky bez právního důvodu (viz bod 5 tohoto usnesení). Tak tomu ale v posuzované věci není. Podle §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Vlastníku protipovodňové hráze tak v období, za nějž stěžovatelka uplatňovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení, svědčilo zákonné věcné břemeno, na jehož základě pozemek užíval. Pozemek nebyl užíván bez právního důvodu. Za této situace uvedená otázka objektivně nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Pokud Nejvyšší soud v této souvislosti dospěl ke stejnému závěru, nelze mu vytýkat, že by postupoval přepjatě formalisticky, nebo že by odepřel stěžovatelce soudní ochranu tím, že se touto otázkou věcně nezabýval.
17. Věcné posouzení žaloby stěžovatelky nicméně záviselo především na posouzení otázky, zda protipovodňová hráz nacházející se na pozemku je samostatnou věcí v právním smyslu. K této otázce se Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně vyjádřil, byť dovolání nakonec neshledal přípustným. Zohlednil také skutečnost, že jde o hráz sypanou, což však bez dalšího neznamená, že nemůže jít o samostatnou věc. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nevyplývá kategorický závěr, že sypaná hráz nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž nutnost "posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví pozemku a vlastníka hráze." (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, a její posouzení v hraničních případech zůstává na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 816/2018). Těmto východiskům nijak neodporuje ani dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, na kterou odkazuje stěžovatelka (viz rozhodnutí uvedená v bodu 10 tohoto usnesení).
18. Nejvyšší soud i krajský soud se povahou protipovodňové hráze na pozemku ve spoluvlastnictví stěžovatelky zabývaly a své právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily. Jde o otázku podústavního práva, jejíž řešení Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat, jestliže se obecné soudy nedopustily žádného kvalifikovaného pochybení, jež by mohlo mít za následek vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Na základě právního závěru o povaze protipovodňové hráze jako samostatné věci a skutkového zjištění, že cyklostezka vede po koruně této hráze, krajský soud dovodil, že umístění cyklostezky neomezuje stěžovatelku jako spoluvlastnici pozemku nad rámec omezení, které pro ni vyplývají již ze samotného umístění protipovodňové hráze. Tím byl opodstatněn závěr, že stěžovatelka nemá vůči vedlejšímu účastníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ani v těchto navazujících závěrech neshledal Ústavní soud žádnou skutečnost, pro kterou by takovéto posouzení nemohlo z ústavněprávních hledisek obstát. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejde o případ, kdy by vlastník cyklostezky v rozporu s §6 odst. 2 občanského zákoníku těžil ze svého protiprávního jednání.
19. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jejichž ochrany se domáhala ústavní stížností (viz bod 1 tohoto usnesení). Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí její ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu