ECLI:CZ:US:2023:2.US.807.23.1
sp. zn. II. ÚS 807/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HYDAPRESS CZ s.r.o., sídlem Nová 542, Luka nad Jihlavou, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 12. 2020 č. j. 6 C 186/2018-98, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021 č. j. 28 Co 44/2021-197 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 č. j. 23 Cdo 1112/2022-228, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka si u jiné obchodní společnosti (dále jen jako "žalovaná") objednala servisní prohlídku postarší vysokozdvižné plošiny. Pohled na výsledky servisního zásahu se lišil: podle stěžovatelky se ze servisu vrátila plošina se zničenou řídící jednotkou zaviněnou neodbornou opravou, díky čemuž se stal stroj zcela nepoužitelný. Žalovaná naopak tvrdila, že plošina byla již daleko za svou životností a řídící jednotka se k ní dostala již zničená, jediným řešením by byla její výměna za novou.
3. Stěžovatelka u nalézacího soudu nárokovala po žalované 220 tisíc Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody. Částku určila jako rozdíl mezi původní cenou plošiny (240 tisíc Kč) a její aktuální zůstatkovou hodnotou (20 tisíc Kč). Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Odůvodnil to tím, že cestou náhrady škody se nelze podle ustálené judikatury domáhat nároků plynoucích z odpovědnosti za vady, přičemž žádnou vadu stěžovatelka neuplatnila (servis ani nereklamovala). Odvolací soud provedl další důkazy, v zásadě se však ztotožnil se skutkovými závěry prvostupňového soudu. Dovodil mimo jiné, že stěžovatelka se již před servisem neodborně sama pokoušela o opravu řídící jednotky plošiny a ani z jiných zjištěných skutečností nelze potvrdit jednoznačnou příčinnou souvislost mezi jednáním žalované (servis) a zničením řídící jednotky (škodou). I když tedy odvolací soud na rozdíl od prvostupňového soudu připustil právní konstrukci stěžovatelky usilující o náhradu škody, prvostupňový rozsudek byl potvrzen (z jiných důvodů) jako věcně správný. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, poukázal přitom na chybějící vymezení relevantní právní otázky a zavádějící interpretaci judikatury dovolacího soudu ze strany stěžovatelky.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že rozsudek nalézacího soudu trpí vnitřní rozporností a díky chybnému právnímu důvodu pro zamítnutí žaloby byla pominuta celá řada jejích důkazních návrhů. Tato pochybení nenapravil ani odvolací soud, místo toho realizoval dokazování v rozporu se zákonnými ustanoveními, neboť u dvou svědků provedl výpovědi pouze čtením protokolu o jejich výslechu před nalézacím soudem, ačkoliv z nich na rozdíl od nalézacího soudu učinil určité závěry, a to ještě fakticky mylné. Několik důkazů navržených stěžovatelkou navíc neprovedl, případně tak učinil jen v omezené míře. Ve výsledku obecné soudy znemožnily stěžovatelce účinně bránit její práva, což dokládá citací několika rozhodnutí Ústavního soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Ačkoliv se stěžovatelka pokouší v postupu obecných soudů nalézt podle ní zcela zásadní procesní vady, reálně se námitky dotýkají toliko důkazní situace. S ohledem na již výše vymezenou roli podepsaného soudu mu však zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Stěžovatelka sice přinejmenším implicitně podobné vady v rozhodnutích obecných soudů shledala, Ústavní soud ji však přisvědčit nemůže, skutkové závěry především odvolacího soudu jsou v tomto ohledu dostatečně podrobné a logicky odůvodněné (srov. zejména body 57 až 82 jeho rozsudku). Odvolací soud také předestřel, proč konkrétní důkazy navržené stěžovatelkou považoval za nadbytečné (srov. např. bod 84 rozsudku). Pokud stěžovatelka namítala přečtení výpovědí dvou svědků z protokolu, místo aby odvolací soud výpovědi znovu provedl, nijak nevysvětluje, v čem konkrétně mělo dojít k odlišné interpretaci těchto výpovědí oproti situaci před nalézacím soudem, potažmo jak to mělo změnit důkazní situaci.
10. Jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud optikou porušení základních práv primárně přezkoumává spravedlivost výsledku předchozího řízení. V tomto směru nelze přehlédnout ještě jednu důležitou okolnost, a to stěžovatelkou nárokovanou výši škody. Ústavnímu soudu připadá málo pochopitelné, jak mohla stěžovatelka nárokovat škodu téměř ve výši ceny nové plošiny, když servisem údajně poškozená plošina byla přes 15 let stará s desetkrát menší zůstatkovou hodnotou. Nelze se tak ubránit dojmu, že jednání stěžovatelky naznačuje jistou míru účelovosti. Ve výsledku proto Ústavní soud proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu