ECLI:CZ:US:2023:2.US.845.23.1
sp. zn. II. ÚS 845/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Veletrhy Brno, a.s., sídlem Výstaviště 405/1, Pisárky, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 9 Afs 282/2020-46 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2019 č. j. 29 Af 131/2016-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2023, a doplněnou podáním ze dne 23. 5. 2023, se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a právo vlastnit majetek, a že napadená rozhodnutí jsou vůči ní diskriminační.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že správce daně dodatečným platebním výměrem ze dne 26. 6. 2000 č. j. 103471/00/288913/3044 doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 46 408 830 Kč. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 25. 3. 2008 č. j. 5431/08-1200-700696 uvedený dodatečný platební výměr změnil tak, že doměřenou daň snížil na částku 39 925 470 Kč. Obě tato rozhodnutí s ohledem na uplynutí lhůty pro stanovení daně zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 čj. 29 Af 47/2011-109.
Správce daně poté dne 26. 10. 2011 vydal tři sdělení o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a to: 1) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 9 823 618,32 Kč, 2) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovené daňové penále ve výši 2 726 288,59 Kč, 3) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovené úroky z odložené částky ve výši 145 593,24 Kč. Stěžovatelce byla následně vyplacena částka celkem 12 695 500 Kč.
Stěžovatelka poté dne 19. 12. 2012 požádala o předepsání zbývající části úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 daňového řádu. Proti způsobu vyřízení této žádosti se následně bránila u správních soudů. Soudní řízení bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015 čj. 2 Afs 234/2014-43. Již před vydáním tohoto rozsudku stěžovatelka dne 31. 3. 2015 také požádala o předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně z prominutého penále.
Sdělením ze dne 30. 9. 2015 ve věci přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně přiznal správce daně stěžovatelce daný úrok podle §254 daňového řádu z dodatečně doměřené daně, z penále a z úroku z odložené částky v celkové výši 20 214 216 Kč s tím, že stěžovatelce bude doplacena zbývající částka 7 518 716 Kč. Tato byla připsána stěžovatelce dne 8. 10. 2015.
Dne 30. 10. 2015 podala stěžovatelka u Odvolacího finančního ředitelství podnět na ochranu proti nečinnosti správce daně podle §38 daňového řádu a dne 4. 1. 2016 odvolání. Tato podání Odvolací finanční ředitelství posoudilo podle obsahu jako námitku proti sdělení správce daně ze dne 30. 9. 2015 a jako doplnění této námitky, a postoupil je k vyřízení správci daně. Správce daně námitku zamítl rozhodnutím ze dne 11. 2. 2016 č. j. 545777/16/3001-51522-711830. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 14. 9. 2016 č. j. 40259/16/5100-41453-711335 zamítlo a potvrdilo rozhodnutí správce daně.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl. Následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
III.
Podstatou ústavní stížnosti, stejně jako kasační stížnosti, je tvrzení stěžovatelky, že jí náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně podle ustanovení §254 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2011 v důsledku aplikace přechodného ustanovení §264 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních soudů, že otázka určení úrokové sazby je otázkou hmotněprávní a je nutné ji posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. Namítá, že jí zákonodárce přechodným ustanovením §264 odst. 1 daňového řádu přiznal benefit pravé retroaktivity ohledně výše jí náležejícího úroku. Za situace, kdy stěžovatelka v předchozích řízeních prokázala, že se takový postup aplikoval i u jiných subjektů, je napadenými rozhodnutími diskriminována. Podle stěžovatelky představuje závěr správních soudů judikatorní exces a je v rozporu s jazykovým výkladem §264 odst. 1 daňového řádu a relevantní zavedenou správní praxí. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61. Stěžovatelka také poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti orgánů veřejné moci při výkladu zákonů šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny a v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione je určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení konstantně judikuje, že je oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Námitky stěžovatelky směřují k pokračování polemiky s právními závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly. Jak se podává z výše uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že oba soudy ústavně konformně vyložily závěr, že otázka určení úrokové sazby je otázkou hmotněprávní a je nutné ji posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, z jakých důvodů považuje za správný závěr krajského soudu, že vznik nároku na úrok je hmotněprávní skutečností. Konstatoval, že v případě stanovení úroku (jeho sazby) se neaplikují pravidla o pravé či nepravé retroaktivitě, jak namítá stěžovatelka. Pokud není stanoveno jinak, uplatní se totiž obecné pravidlo o sazbě úroku podle aktuálně účinného práva, jestliže k danému okamžiku trvá nárok na zaplacení tohoto úroku. Nejvyšší správní soud srozumitelně a podrobně objasnil, že předmětný úrok náleží stěžovatelce za dobu neoprávněného zadržování příslušné částky, přičemž správce daně tak stanoví úrok podle §254 daňového řádu v závislosti na tom, kdy trvaly rozhodné skutečnosti. V dané věci se tedy uplatní sazba úroku podle §254 odst. 1 daňového řádu až ode dne účinnosti daného ustanovení (tj. 1. 1. 2011); k tomuto dni také trval nárok stěžovatelky na zaplacení tohoto úroku.
Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se podrobně v několika bodech svého rozsudku (srov. body 34 - 42) vyjádřil k aplikaci závěrů tohoto rozsudku na daný případ. Upozornil mimo jiné, že v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud nijak nezabýval výší sazby daného úroku v případě, že doba úročení zasahuje do doby před nabytím účinnosti daňového řádu.
Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí byla v rozporu s relevantní zavedenou správní praxí, lze odkázat na body 45 - 49 rozsudku Nejvyššího správního soudu, v nichž je podrobně vysvětleno, že v posuzované věci nebyla v daném směru prokázána ustálená, jednotná a dlouhodobá správní praxe a nelze ani dovodit, že v tomto směru docházelo k nějaké diskriminaci stěžovatelky.
Odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. I. ÚS 643/06, II. ÚS 2843/18 či III. ÚS 782/06 považuje Ústavní soud za nepřiléhavé, neboť se týkají skutkově odlišných případů. V nyní posuzované věci správní soudy srozumitelně a řádně objasnily závěr, že určení úrokové sazby je nutné posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu