ECLI:CZ:US:2023:2.US.864.23.1
sp. zn. II. ÚS 864/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatohorská, s.r.o., sídlem Myslivecká 840, Zlaté Hory, právně zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 12. 2022 č. j. 69 Co 342/2022-164 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 8. 2022 č. j. 3 C 167/2022-47, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením okresní soud uložil stěžovatelce jako žalované zdržet se jednání, kterým by rušila žalobcovu držbu nebo kterým by žalobce vypudila z držby práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy zřízeného na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 1. 2. 2008 s právními účinky ke dni 14. 2. 2008, zapsané do katastru nemovitostí a opravňující žalobce k chůzi a jízdě přes pozemky parc. č. 716/12, 716/8 a 716/1, vše v k. ú. Zlaté Hory v Jeseníkách, za účelem přístupu k těmto pozemkům (výrok I.), dále stěžovatelce uložil zřídit žalobci přístup v oplocení tak, aby mohl obnovit svoji držbu k právu odpovídajícímu věcnému břemeni chůze a jízdy zřízenému na základě smlouvy o zřízení věcného břemene (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, kterému odvolací soud nevyhověl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
3. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci existuje střet absolutního vlastnického práva stěžovatelky k nemovitým věcem s relativně slabším a odvozeným právem držby ve formě věcného břemene pro žalobce. Nikdo by neměl vlastníkovi věci bránit v jeho snaze tuto svoji nemovitou věc přiměřeně chránit před poškozením, cizím vniknutím, zavážením skládky atd. Stěžovatelka oplotila své nemovitosti a touto svoji realizací ochrany svého vlastnického práva nijak poslední stav držby žalobce neohrozila ani neznemožnila. V rámci realizace plotu byly v plotu umístěny dvě volně přístupné brány, které může žalobce k chůzi a jízdě bez problémů užívat a on taky spodní bránu téměř denně (jeho nájemci) užívá. Obě soudní rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatelky v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Závěrem stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodnění, že ve věci již probíhá exekuční řízení, což stěžovatelce přináší další problémy a finanční výdaje na pokutách.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Jakkoliv se stěžovatelka věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v důsledku i práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), představuje jí použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez relevantní a skutečné ústavněprávní argumentace.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti byl odmítnut spolu s ústavní stížností, neboť pro postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nehledal Ústavní soud důvod, navíc o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně, tudíž odklad vykonatelnosti by byl neúčelný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu