ECLI:CZ:US:2023:2.US.87.23.1
sp. zn. II. ÚS 87/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Kortána, zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 21 ICdo 115/2022-563, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2021 č. j. 104 VSPH 618/2021-451 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 159 ICm 1288/2020-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal žalobu na určení, že jím uplatňovaná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou podle §203a insolvenčního zákona s tím, že má jít o pohledávky dle §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tedy o pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl se závěrem, že stěžovatelovy pohledávky pohledávkami podle §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nejsou. Prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze, stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Soudy založily svá rozhodnutí na právním závěru, že pohledávky uplatněné stěžovatelem jsou pohledávkami vycházejícími ze vztahu obchodněprávního, neboť práce, které měl stěžovatel pro dlužníka vykonávat, jsou práce spadající do činností statutárního orgánu a vedení společnosti. Stěžovatel sice s dlužníkem, jehož byl jednatelem, uzavřel pracovní smlouvu na funkci vedoucího společnosti a vedoucího pražské kanceláře, ovšem jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2831/2015 ze dne 20. 1. 2016 (vydaném ve sporu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru), tato pracovní smlouva byla neplatná a pracovní poměr nebyl platně založen.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se na vztahy z neplatné pracovní smlouvy aplikuje právní úprava obsažená v zákoníku práce, pročež je nutné považovat všechny pohledávky v této souvislosti vzniklé za pohledávky pracovněprávní. Stěžovatel poukazuje na §19 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám, a zdůrazňuje, že návrh pracovní smlouvy mu byl zaslán dlužníkem, z čehož má být zjevné, že stěžovatel jako zaměstnanec neplatnost pracovní smlouvy nezpůsobil.
Soudy podle stěžovatele zaměňují pojmy pracovněprávní vztah a pracovní poměr. Stěžovatel netvrdí, že byl neplatnou pracovní smlouvou založen pracovní poměr, nýbrž že uzavřením této smlouvy (byť později posouzené jako neplatné) vznikl mj. v souladu s §19 odst. 2 zákoníku práce mezi stěžovatelem a dlužníkem pracovněprávní vztah. To, že se má otázka, zda byl mezi stěžovatelem a dlužníkem založen pracovní poměr, posuzovat podle zákoníku práce (a tedy že tím vznikl pracovněprávní vztah), podle stěžovatele uvedl i Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku.
Stěžovatel dále argumentuje §9 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu, u nichž vyplývá, že k řízení v prvním stupni ve sporech z pracovněprávních vztahů jsou příslušné okresní soudy, z čehož má vyplývat vznik a existence pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a dlužníkem. Ve vztahu k dotčeným pohledávkám totiž byla usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Nd 399/2015-85 ze dne 16. 2. 2016 jako místně a věcně příslušnému soudu k projednání a rozhodnutí žaloby o zaplacení dotčených pohledávek přikázána věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Považoval-li by přitom Nejvyšší soud danou pohledávku jako vzniklou na základě výkonu funkce jednatele, byl by dle §9 odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu příslušný krajský soud.
Podle stěžovatele soudy nepřihlédly ani k §4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007, který stanoví, že zákoník práce upravuje pracovněprávní vztahy, stejně jako k §69 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 a dále k §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007, když je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci dle pracovní smlouvy, přičemž soudy následky neplnění této povinnosti přičítají k tíži stěžovatele jakožto zaměstnance.
S uvedenými skutečnostmi se soudy dle stěžovatele řádně nevypořádaly, navíc bez řádného odůvodnění neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, odkazovaly v odůvodnění na pohledávky, které nebyly předmětem řízení, a nadto nereflektovaly, že k vydání výzvy podle §203a insolvenčního zákona došlo až cca 5 a půl roku od uplatnění pohledávek, čímž mělo být porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. V konečném důsledku pak došlo i k porušení jeho práva na vlastnictví, neboť v důsledku dle stěžovatele vadného posouzení věci dojde k podstatně nižšímu uspokojení stěžovatelovy pohledávky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou založena na logickém a přesvědčivě odůvodněném závěru a z ústavněprávního hlediska nevykazují žádné nedostatky. Za situace, kdy pracovní smlouva dlužníka a stěžovatele (jakožto statutárního orgánu dlužníka) byla neplatná (což již dříve konstatoval Nejvyšší soud) a kdy stěžovatel pro dlužníka nevykonával činnosti odlišné od náplně statutárního orgánu, je závěr o tom, že tvrzené pohledávky nejsou pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců ve smyslu §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, zjevný.
S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž vztah člena statutárního orgánu obchodní korporace a této obchodní korporace je, co do činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, vztahem obchodněprávním, nikoli pracovněprávním (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ze dne 11. 4. 2018), jiný závěr v poměrech posuzované věci ani nepřichází v úvahu. Argumenty stěžovatele, který dovozuje pracovněprávní povahu svého vztahu s dlužníkem z věcné příslušnosti či složení soudů, postrádají ve světle uvedeného jakoukoli váhu. Podobně tomu je, jde-li o argumentaci §38 odst. 1 písm. a) či §69 odst. 1 zákoníku práce ve znění do 31. 7. 2007 - mezi stranami pracovní poměr nevznikl, a nebyl tedy ani neplatně rozvázán.
Irelevantní je i stěžovatelem zdůrazňovaná zmínka Nejvyššího soudu, že otázku, zda na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem byl mezi nimi založen pracovní poměr, je třeba posuzovat podle zákoníku práce. To, že se tato otázka posuzuje podle zákoníku práce, vůbec nedělá z obchodněprávního vztahu stěžovatele a dlužníka vztah pracovněprávní. Posouzení platnosti pracovní smlouvy a jejích důsledků je činěno prostřednictvím výkladu zákoníku práce a dalších předpisů, na jehož základě právě může být učiněn závěr, že je pracovní smlouva neplatná, pracovní poměr nevznikl a vztah mezi stranami neplatné smlouvy je ve skutečnosti obchodněprávní.
Soudy přitom - oproti tomu, co tvrdí stěžovatel - neřešily pouze otázku vzniku pracovního poměru, ale výslovně dospěly k závěru, že mezi dlužníkem a stěžovatelem nebyl ve vztahu k tvrzeným pohledávkám pracovněprávní vztah. Tento závěr pak nedovodily pouze z toho, že pracovní smlouva byla neplatná, nýbrž z důvodů, pro které byla neplatná a ze samotné povahy vztahu mezi stěžovatelem a dlužníkem, který byl dán činností, jež stěžovatel pro dlužníka vykonával. Jak řekl vrchní soud, stěžovatel ani fakticky žádnou práci (tedy činnost odlišnou od náplně práce statutárního orgánu) pro dlužníka nevykonával, veškerou činnost vykonával jako statutární orgán. Stěžovatel se ve své argumentaci upíná k §19 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007, který ovšem tak široce, jak se o to pokouší (tedy - v konečném důsledku - tak, že by se vždy, kdy by to bylo pro případného zaměstnance výhodné, na neplatnou pracovní smlouvu pohlíželo jako na platně uzavřenou), vykládat nelze, zde navíc nejde o to, že by měla stěžovateli jít k tíži neplatnost právního úkonu, "k tíži" mu jde povaha tvrzených pohledávek, která je dána povahou jeho vztahu s dlužníkem.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by se soudy s jeho argumentací nevypořádaly, neboť krom reakce na hlavní stěžovatelovy námitky předložily vlastní ucelenou argumentační strukturu, kterou byly veškeré stěžovatelovy protiargumenty překonány. Případné nepřesnosti v označení tvrzené pohledávky v odůvodnění napadených rozhodnutí jsou pak pro posouzení věci bez významu, když z ústavní stížnosti neplyne, že by tyto tvrzené nepřesnosti mohly jakkoli ovlivnit to, jakým způsobem soudy rozhodly. Ztotožnit se nejde ani s tím, že by ve věci došlo k opomenutí navržených důkazů. Návrh na doplnění dokazování byl zamítnut pro nadbytečnost s tím, že pro charakter pohledávky byly předložené důkazy irelevantní. S tím lze vzhledem ke všemu výše uvedenému souhlasit.
Konečně, namítá-li stěžovatel, že soudy nereflektovaly, že k vydání výzvy podle §203a insolvenčního zákona došlo až cca 5 a půl roku od uplatnění pohledávek, tak tato skutečnost nemohla, jak již uvedl vrchní soud, na povaze tvrzených pohledávek nic změnit.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Důvody pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu