ECLI:CZ:US:2023:2.US.902.23.1
sp. zn. II. ÚS 902/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zbyslava Siweka, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. května 2022 č. j. 112 C 121/2021-128, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2022 č. j. 57 Co 13/2022-145 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 3660/2022-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2023, doplněnou podáním ze dne 29. 5. 2023, se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu zakotveného v čl. 1 Ústavy.
II.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem nemovitých věcí specifikovaných v rozsudku, a dále, aby stěžovateli bylo uloženo vrátit žalované uhrazenou kupní cenu ve výši 2 500 000 Kč. Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí okresního soudu, neboť jeho první rozsudek ze dne 14. 9. 2021 č. j. 112 C 121/2021-100 byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2022 č. j. 57 Co 13/2022-121 pro nepřezkoumatelnost.
K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. Konstatoval, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. Pokud jde o námitky dovolatele ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, Nejvyšší soud poukázal dále na to, že zjištěný skutkový stav, ani hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Přípustnost dovolání pak nezakládala ani stěžovatelem předestřená dovolací otázka týkající se interpretace smlouvy o advokátní úschově kupní ceny za převod nemovitostí ve vztahu k dohodě o zprostředkování převodu nemovitostí, konkrétně ujednání o výši provize zprostředkovatele, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem provádění důkazů a s právními závěry soudů. Tvrdí, že soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlednily jeho ústavně zaručená základní práva, když neodůvodněně vybočily ze standardů obecně akceptovatelného výkladu, a to zejména ve vztahu k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy, existenci a projevu vůle jejího účastníka a k omluvitelnému omylu.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu