ECLI:CZ:US:2023:2.US.917.23.1
sp. zn. II. ÚS 917/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CASPER UNION, s.r.o., se sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 24 Cdo 3190/2022-298, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2022 č. j. 18 Co 147/2019-251 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. května 2019 č. j. 12 C 230/2018-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 12 C 230/2018-156 ze dne 22. 5. 2019 soud rozhodl ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované Mgr. Darině Šlampové, likvidační správkyni pozůstalosti po Vladimíru Rousovi (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem), takto:
Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalobce vůči dlužníkovi Vladimíru Rousovi v celkové výši 279 224,34 Kč, přihlášená do dědického řízení vedeného u Okresního sondu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. 2508-1375952-758/0800 ze dne 11. 12. 1995 je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 10 C 421/2009-133 ze dne 17. 5. 2012, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č. j. 067 EX 3953/12-35 ze dne 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na (v rozsudku) specifikovaných nemovitých věcech; dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č. j. 067 EX 3953/12-37 ze dne 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (v rozsudku) specifikovaných nemovitých věcech a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu č. j. 067 EX 3953/12-36 ze dne 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (v rozsudku) specifikovaných nemovitých věcech.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 18 Co 147/2019-251 byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 č. j. 24 Cdo 3190/2022-298 bylo poté zamítnuto i dovolání stěžovatelky v dané věci.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je věřitelkou zůstavitele Vladimíra Rouse, vůči kterému jako vůči povinnému vedla exekuční řízení. V tomto exekučním řízení byl vydán exekuční příkaz č. j. 067 EX 3953/12-35 ze dne 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. X1 pro k.ú. D., obec B., dále exekuční příkaz č. j. 067 EX 3953/12-37 z 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. X2 pro k.ú. D., obec B. a dále exekuční příkaz č. j. 067 EX 3953/12-36 z 23. 10. 2012, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. X3 pro k.ú. D., obec B. Poté, co se dlužník stal zůstavitelem, přihlásila stěžovatelka svou pohledávku jako zajištěnou uvedeným exekutorským zástavním právem do dědického řízení, a po nařízení likvidace pozůstalosti taktéž do této likvidace, opět jako zajištěnou pohledávku.
5. Vedlejší účastnice, správkyně pozůstalosti, popřela přihlášenou pohledávku stěžovatele co do pořadí a odkázala stěžovatelku k podání žaloby na určení, zda má věřitel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Stěžovatelka žalobu podala, přičemž soudy rozhodly, jak je uvedeno.
6. Stěžovatelka se proti zastavení exekuce s poukazem na procesněprávní aspekty zásadně vymezila, avšak soudní exekutor na základě pokynu exekučního soudu ze dne 15. 9. 2017 exekuci proti pozůstalému dle oznámení o zastavení exekuce č. j. 067 EX 3953/12-254 ze dne 19. 9. 2017 zastavil. Dle uvedeného oznámení o zastavení exekuce tak soudní exekutor učinil zpětně s účinky již ke dni 10. 6. 2017, a to pouze v důsledku, podle názoru stěžovatelky "robotické aplikace §198 z. ř. s". V důsledku zastavení exekuce došlo k výmazu exekucí zřízených exekutorských zástavních práv, jelikož tato měla dle právní úpravy, na základě které byla zřízena, povahu procesního institutu. K zániku a výmazu exekutorských zástavních práv zajišťujících pohledávku stěžovatelky podle ní došlo pouze v důsledku přísně formálního procesního postupu orgánů veřejné moci, kterým se tato práva bez jakéhokoliv hmotného důvodu prakticky "rozplynula v právním éteru".
7. Podle stěžovatelky je principiální, že věřitelka v takovém případě reálně ztrácí veškeré šance na uspokojení své pohledávky. Nejenže je pohledávka věřitelky v dědickém řízení znevýhodněna natolik, že její uspokojení reálně nenastane, nýbrž nelze přistoupit ani k vymáhání náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Klíčové pro daný případ lze považovat konstatování odvolacího soudu (jakž i soudu prvního stupně), že existenci exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti. K tomuto dni však v důsledku zastavení exekuce a z toho plynoucího zániku vydaných exekučních příkazů, žádné zástavní právo zřízené ve prospěch žalobkyně neexistovalo, neboť zaniklo se zastavením exekuce jako zákonný důsledek nařízené likvidace pozůstalosti zůstavitele. Jestliže žalobkyně namítala, že není materiálního důvodu k tomu, aby smrtí zůstavitele došlo ke zhoršení pozice věřitele, jehož pohledávka je zajištěna exekutorským zástavním právem na nemovitostech zůstavitele, a to v důsledku zastavení exekuce s následkem zániku exekučních příkazů, jimiž bylo exekutorské zástavní právo na nemovitostech zřízeno, pak podle odvolacího soudu opomíjí důvod, který podává soud prvního stupně právě objasněním "procesního" charakteru soudcovského zástavního práva zřízeného podle ust. §69a exekučního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2015. Smyslem uvedeného exekučního zástavního práva bylo nikoliv uspokojení věřitele z předmětu zástavy, ale motivace povinného k uhrazení dluhu jinými způsoby, šetrnějšími než je prodej nemovitosti. Jeho význam spočíval rovněž v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce. Uvedené exekutorské zástavní právo tak bylo výlučně institutem exekučního řízení. Řízení o likvidaci pozůstalosti upravuje vlastní specifický způsob uspokojení dluhů zůstavitele, patřících do pasív likvidační podstaty. Obdobným způsobem shrnul věc Nejvyšší soud, jehož závěry není nutné jen poněkud jinými slovy opakovat.
11. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu