ECLI:CZ:US:2023:2.US.986.23.1
sp. zn. II. ÚS 986/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti nezl. stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2023 č. j. 1 Ads 222/2022-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2022, č. j. 22 Ad 4/2022-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel ve správním soudnictví brojil proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) ze dne 14. 3. 2022, č. j. X. Rozhodnutími správních orgánů nebyl stěžovateli přiznán sirotčí důchod po zemřelém otci. Důvodem je, že nezískal potřebnou dobu pojištění a žalobce tak nesplnil podmínky pro přiznání sirotčího důchodu podle §52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Správní orgány obsáhle shrnuly vnitrostátní a evropskou právní úpravu. Nebylo podle nich možné pominout podmínky, které zákon o důchodovém pojištění a přímo použitelné evropské předpisy stanovily pro vznik nároku na český sirotčí důchod. Stěžovatel tyto podmínky nesplnil, a sirotčí důchod mu proto žalovaná vedlejší účastnice nemohla přiznat.
3. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele zamítl. Soud uvedl, že v nynější věci se jedná o výklad rozsahu sociálního práva - nároku na dávku důchodového pojištění. Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů. Dle krajského soudu je zákon o důchodovém pojištění založen na pojistném principu; pro vznik nároku na dávku je zásadně třeba, aby žadatel získal zákonem vyžadovanou dobu pojištění. V případě sirotčího důchodu se jedná o tzv. důchod odvozený. Nárok sirotka je zde odvozen od jeho živitele, který musí získat zákonem vyžadovanou dobu pojištění dle §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud neshledal, že by zákonná úprava zasahovala esenciální podstatu práva na přiměřené zabezpečení dítěte při ztrátě živitele. Úmluva o právech dítěte ani Listina základních práv a svobod nestanoví právo dítěte na konkrétní dávku za všech podmínek ani tomu odpovídající povinnost státu dávku vždy přiznat. Výhody sociálního zabezpečení jsou dětem poskytovány na základě několika právních předpisů, kterými jsou práva garantovaná normami vyšší právní síly provedena. Neshledal proto právní úpravu sirotčího důchodu diskriminační ani v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a s jinými předpisy.
4. Kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud přijatelnou, avšak nedůvodnou, proto ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle něj krajský soud správně posoudil soulad úpravy sirotčího důchodu s Úmluvou o právech dítěte, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Otec stěžovatele do svého úmrtí získal pouze 1 rok a 73 dnů náhradní doby pojištění a žádnou dobu pojištění dle §11 a §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že nenaplnil podmínky pro vznik nároku na sirotčí důchod dle §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Sirotčí důchod představuje jeden z pozůstalostních důchodů; poskytuje se osiřelým dětem za splnění konkrétních zákonem stanovených podmínek; rodič buď pobíral starobní, nebo invalidní důchod, anebo zemřel následkem pracovního úrazu. V případě sirotčího důchodu se jedná o tzv. důchod odvozený. Nárok sirotka je zde odvozen od jeho živitele, který musí získat zákonem vyžadovanou dobu pojištění dle §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud neshledal právní úpravu poskytování sirotčího důchodu diskriminační. Poskytnutí dávky sirotčího důchodu, které je podmíněno účastí zemřelého rodiče na systému sociálního zabezpečení, není v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ani Listinou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituloval skutkový stav a dotčená ustanovení ústavního pořádku. Stěžovatel zejména namítá, že je odepřením sirotčího důchodu diskriminován (v podstatě trestán) za to, co nijak nemohl ovlivnit (tj. jak jeho zemřelý otec platil či neplatil sociální pojištění). Dále pak stěžovatel namítá, že existuje rozpor mezi podmínkami vnitrostátních předpisů a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Podle stěžovatele zákonodárce může pro nejlepší zájem dítěte ,,stanovit určité hranice". Tyto hranice však nemohou popírat základní práva dítěte. Je naprosto nepřijatelné, aby místní zákony či nějaká nařízení fakticky mařily uplatňování práv, které garantují normy vyšší právní síly. Stěžovatel si je vědom upozornění Nejvyššího správního soudu, že může čerpat jiné dávky, nepovažuje je však za srovnatelné se sirotčím důchodem. Nemá nárok na přídavek na dítě, rodičovský příspěvek (stěžovateli je letos 9 let), porodné apod. Nejvyšší správní soud tak stěžovateli přikázal provést něco, co nevede ke kýženému cíli. V nyní projednávaném případě jde o porušení "principu rovnosti", aby se sirotkům, kteří trpí ,,stejnými následky" (smrt rodiče) dostalo přiměřené satisfakce (náhrady za výživu, kterou jim poskytoval zemřelý rodič). Restriktivní a formalistický výklad podmínek zákona je patrný z toho, že vedlejší účastnice a obecné soudy vůbec nepřihlížejí k stěžovatelovým právům, která mu garantují normy ústavního pořádku.
III. Posouzení Ústavním soudem
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Interpretaci a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Klíčovou normou podústavního práva je §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění "na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, a) zemřel-li rodič (osvojitel) dítěte jestliže rodič (osvojitel) nebo osoba uvedená v písmenu b) byli poživateli starobního nebo invalidního důchodu nebo ke dni smrti splnili podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod stanovené v §29 nebo §31 odst. 1 anebo zemřeli následkem pracovního úrazu. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se pro účely vzniku nároku na sirotčí důchod považuje za splněnou, byla-li získána aspoň polovina potřebné doby pojištění uvedené v §40."
10. Dotčená právní úprava představuje promítnutí ústavního práva na hmotné zabezpečení jednotlivce, jak je zakotvuje čl. 30 odst. 1 Listiny ve vztahu ke skupinám osob, které byly určitým negativním způsobem postiženy. Toto právo náleží do kategorie těch hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85)]. Z toho důvodu je v oblasti takových práv pole pro působení a uvážení zákonodárce mnohem širší a Ústavní soud do jeho působnosti může zasáhnout jen v nejextrémnějších případech legislativní libovůle či narušení samotného základu Listinou zakotvených práv.
11. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
12. O skutkovém stavu ve věci nebylo žádných pochyb; polemiku stěžovatel vede o tom, zda dotčené ustanovení na něj nedopadá tvrdě a zda nemělo být vyloženo odlišně s ohledem na mezinárodní smlouvy o lidských právech.
13. Stěžovatelem napadené rozsudky správních soudů vycházejí z relevantních ustanovení zákona o důchodovém pojištění a právní závěry v nich uvedené jsou dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona o důchodovém pojištění ve světle evropského a mezinárodního práva. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. Výtky stěžovatele tedy nenaznačují porušení jeho ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele dle čl. 30 odst. 1 Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1898/13, nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1789/13, anebo ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 271/06). Sirotčí důchody patří mezi takzvané pozůstalostní důchody a poskytují se osiřelým dětem z českého důchodového systému, vedle důchodu starobního, invalidního a vdovského. Skutečnost, že požadovaný druh důchodu je přiznán vždy nezaopatřenému dítěti v případech, kdy zesnulé osobě byl vyplácen starobní či invalidní důchod, anebo zemřela následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (přičemž podmínka nároku na sirotčí důchod je rovněž splněna, když zesnulá osoba sice nepobírala starobní či invalidní důchod, ale ke dni úmrtí získala alespoň polovinu doby pojištění potřebné pro vznik nároku na invalidní důchod nebo splnila podmínky nároku na starobní důchod), sama o sobě nezakládá stěžovatelem tvrzenou nerovnost. Jak již Ústavní soud naznačil, pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí. Obdobně nárok na sirotčí důchod nevzniká také po pěstounovi, přičemž je v zásadě na zákonodárci, jakým způsobem podmínky pro nárok hmotného zabezpečení upraví. Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzenou excesivní tvrdost zákona, která by obsah sociálního práva zcela vyprázdnila.
14. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu