ECLI:CZ:US:2023:2.US.991.23.1
sp. zn. II. ÚS 991/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 6 To 11/2023 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. Nt 255/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020 č. j. 41 T 13/2019-6954, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021 č. j. 5 To 63/2020-7132, byl stěžovatel uznán vinným jednak pokusem trestného činu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §212 odst. 1 a 6 písm. a) tr. zákoníku a dále pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §260 odst. 1 a 5 tr. zákoníku. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu 5 let.
Stěžovatel si v roce 2022 podal ve své věci návrh na povolení obnovy řízení, který byl napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnut. Následně podanou stížnost Vrchní soud v Praze zamítl.
Stěžovatel v řízení o obnově řízení navrhl provedení celé řady důkazů, přičemž za klíčový považoval výslech spoluodsouzeného P. S. a B. Tento však nebyl proveden a jako nadbytečný byl obecnými soudy zamítnut. Podle stěžovatele se však jedná o nejzásadnější důkaz. Jmenovaný P. S. zaslal stěžovateli dopis, který měl ve věci představovat novum opodstatňující přehodnocení dřívějších závěrů obecných soudů o vině stěžovatele. Spoluodsouzený T. S. ve svém písemném prohlášení uvedl, že k protiprávním jednáním došlo toliko z jeho strany (a ze strany Z. M.), čímž je popřena původní domněnka, že protiprávního jednání se dopustil stěžovatel společně s P. S. Podle stěžovatele je zřejmé, že úmysl k protiprávnímu jednání byl dán toliko u P. S., nikoliv však u něj. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel odkázal mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99, který se týkal změny výpovědi tzv. korunního svědka. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným vyzvedl obsah dopisu P. S. z něhož má vyplývat, že se stěžovateli omlouvá za to, že s ním nekonzultoval některé platby a že nebyl informován o některých věcech, které souvisely s žádostmi o dotace. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s důvody, pro které neprovedly jím navrhované důkazy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem, na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].
K obnově trestního řízení Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 (N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
Ústřední námitkou stěžovatele je neprovedení výslechu spoluodsouzeného P. S., který svým dopisem ze dne 4. 8. 2022 stěžovatele v podstatě vyvinil z trestné činnosti, za kterou byl tento odsouzen. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné především to, jakým způsobem obecné soudy neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnily. Z napadených rozhodnutí, zejména pak z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že obecné soudy vzaly v potaz celkový kontext spáchané trestné činnosti. Pachatelé pečlivě dopředu naplánovali a časově harmonizovali do sebe zapadající kroky, směřující k dokonání trestné činnosti. Podle odvolacího soudu tak odsouzení vytvořili propracovaný podvodný systém, v němž bylo vyloučeno, aby se jej stěžovatel neúčastnil. Zjednodušeně řečeno, obecné soudy prohlášení P. S., jež je obsažené v dopise ze dne 4. 8. 2022, neuvěřily a z toho důvodu nepovažovaly za relevantní provádět dokazování výslechem tohoto spoluodsouzeného. Pokud se stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci tzv. korunního svědka, z odůvodnění odvolacího soudu nevyplývá, že vina stěžovatele byla založena na výpovědi jediné osoby, a to P. S. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy navrženým a soudy neprovedeným důkazem, který považuje stěžovatel ve své obhajobě za stěžejní, dostatečně zabývaly a ústavně konformním způsobem vysvětlily, z jakých důvodů mají tento za účelový a nevěrohodný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu