ECLI:CZ:US:2023:3.US.1003.23.1
sp. zn. III. ÚS 1003/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Šimla, zastoupeného Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1 - Josefov, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 62 Co 150/2022-113 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2022 č. j. 9 C 88/2021-93, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Hany Hájkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností navrhuje zrušení částí nadepsaných rozhodnutí obecných soudů v uvedeném rozsahu. Je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se žalobou domáhal určení, že bytová jednotka včetně podílů na společných částech domu a spoluvlastnického podílu na pozemku v k. ú. Uhříněves, obec P., vše zapsáno na LV č. X1, X2 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, vše blíže specifikované v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 2. 2022 č. j. 9 C 88/2021-93 patří do zaniklého společného jmění manželů - stěžovatele a žalované Hany Hájkové (dále jen "vedlejší účastnice"). Obvodní soud žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu výrokem I. a výrokem II. stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 109 916,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 62 Co 150/2022-113 výrokem I. změnu žalobního návrhu stěžovatele ze dne 23. 3. 2022 nepřipustil, výrokem II. rozsudek obvodního soudu potvrdil a výrokem III. stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 60 560 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta vedlejší účastnice. Městský soud v poučení uvedl, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné do výroku I. a do výroků II. a III. lze dovolání podat za podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2023 č. j. 22 Cdo 3585/2022-146 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost výrokem I., návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu zamítl výrokem II., stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení vedlejší účastnice ve výši 8 240 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Stručně jej odůvodnil tak, že pokud dovolání směřuje výslovně pouze do výroku o nákladech řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl Nejvyšší soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudky obvodního soudu ve výroku II. a městského soudu ve výroku III. Námitky stěžovatele lze shrnout tak, že namítá nesoulad a nezákonnost napadených rozhodnutí spočívající ve výpočtu nákladů řízení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu resp. po novelizaci vyhláškou č. 486/2012 Sb., kterou se mění advokátní tarif. Dle přesvědčení stěžovatele měla být výše odměny advokáta vedlejší účastnice určena z fixní hodnoty 50 000 Kč, nikoli ze sjednané kupní ceny předmětných nemovitostí v kupní smlouvě, protože se jednalo o smluvní ujednání účastníků této smlouvy a nevyjadřovala zjištěnou cenu obvyklou v daném místě a čase za převáděné nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí městského soudu; při rozhodování o ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán obsahem petitu a nikoli argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a může ji přezkoumat i z jiných důvodů [srov. např. nálezy ze dne 19. 12.1996 sp. zn. III. ÚS 232/96 (N 142/6 SbNU 545); ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl ÚS 69/06 (N 22/48 SbNU 243); ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přitom nemůže přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost (podání po lhůtě dvou měsíců od doručení dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel se řídil nesprávným poučením městského soudu o přípustnosti dovolání proti výroku II. a III. rozsudku k Nejvyššímu soudu přesto, že nesprávnost poučení v rozsudku městského soudu nebyla stěžovatelem namítána. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení §5 občanského soudního řádu, tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Ústavní soud by tuto (výhradní) ústavní stížnost nemohl odmítnout, neboť po účastníku nelze požadovat, aby "nevěřil" poučení obecného soudu a před podáním ústavní stížnosti byl nucen v rozporu s poučením opravný prostředek podat [srov. např. nález ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 (N 137/100 SbNU 508)]. Nicméně v okamžiku, kdy stěžovatel přes znění poučení o dovolání podal výslovně dovolání pouze do výroků o nákladech řízení, není dovolání dle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Tím postavil Ústavní soud do situace, ve které byl oprávněn ústavní stížnost věcně přezkoumávat do výroku III. rozhodnutí městského soudu.
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s výpočtem nákladů řízení, které je povinen uhradit vedlejší účastnici za řízení před obvodním soudem a městským soudem, aniž by proti jejich výši brojil při podání opravného prostředku a uplatnil je až v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu. Je tedy zjevné, že naznačené námitky jsou v řízení o ústavní stížnosti uplatněny ex post, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném opravném řízení; takovýto postup však dle přesvědčení Ústavního soudu není přípustný [např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)].
11. Stěžovatel v odvolání k městskému soudu proti rozsudku obvodního soudu tvrdil, že jeho žaloba nebyla zamítnuta důvodně pro nedostatek naléhavého právního zájmu, protože nebyla podána žaloba na vypořádání SJM. Obvodní soud měl seznámit strany se svým dosavadním procesním názorem a vyzvat stěžovatele ke změně petitu a mohlo být pokračováno v řízení o určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví nemovitostí 1/2 účastníků řízení. V průběhu odvolacího jednání se vlastníky sporných nemovitostí staly jejich děti Karolína Šimlová a Dominik Šiml. Stěžovatel navrhl změnu žaloby, aby soud určil, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou spoluvlastníky předmětných sporných nemovitostí každý 1/2. Dle §95 odst. 1 občanského soudního řádu může žalobce se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení, ale městský soud změnu žalobního návrhu ze dne 23. 3. 2022 nepřipustil dle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, protože dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice již není vlastníkem sporných nemovitostí, stěžovatel nemohl být s žalobou úspěšný s ohledem na nedostatek pasivní legitimace vedlejší účastnice. Připuštění změny žaloby by za daných okolností bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
12. Městský soud přezkoumal dosavadní řízení a neshledal odvolání stěžovatele důvodným, poukázal na ustanovení §741 občanského zákoníku, nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma. Městský soud se v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal s tvrzeními stěžovatele (§157 občanského soudního řádu), shledal rozhodnutí obvodního soudu jako správné, protože ke dni jeho rozhodování byla vedlejší účastnice vedena jako vlastník sporných nemovitostí. Shledal pasivní legitimaci vedlejší účastnice v době rozhodnutí obvodního soudu, která až po vyhlášení rozsudku obvodního soudu pasivní legitimaci ztratila. Městský soud za situace, kdy nepřipustil změnu žalobního návrhu, rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku.
13. Ústavní soud konstatuje, že závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí městského soudu přitom jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a reagují na samou podstatu námitek stěžovatele. Dané úvahy přitom jsou řádně odůvodněny, vycházejí z náležitě posouzených okolností věci a nepředstavují exces, nejsou důsledkem libovůle či svévole. Dané závěry je proto nutné považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; právní závěry napadených rozhodnutí nestojí v kontrapozici se závěry jeho jiných rozhodnutí.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, protože dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podaný po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu